Vyžívám se v emocích. Jsem strašná plačka. Stačí mi reklama na psí granule, prozrazuje na sebe Jan Nedbal
Nešla mu matematika. „Proto jsem šel na střední zdravotnickou školu. Ale byla tam, takže jsem měl pětky od začátku do konce. Nevěděl jsem, že nějaké herectví existuje,“ vzpomíná. Pouští si role hluboko do duše? Umí plakat na povel? Jaký vztah má s maminkou? Co dělal v Norsku? Bylo fyzicky náročné natáčení filmu o bratrech Mašínových?
Přiznává, že dělal reparáty a ve škole pod lavicí četl knížky. A v kapelách hrál na bicí. „Vystupovali jsme, ale nikam jsme to nedotáhli,“ směje se při vzpomínkách na pubertu. „Bojím se, že jsem pořád dítě. Připadám si jako Banjamin Button,“ přemítá Jan Nedbal.
Bodem zlomu v jeho životě byl konkurz na Romea. „Šel jsem tam původně s kamarádem, který se asi lekl a nepřišel. Přečetl jsem s jednou slečnou balkónovou scénu a pak mi přišel mail, že budu hrát Romea. A nějak zvláštně mi to šlo. Bylo to něco nového a cítil jsem se v tom pohodlně.“
„Jsem takový melancholický trpitel. Vyžívám se ve velkých emocích. Jsem strašná plačka. Stačí mi reklama na psí granule, kde slyším smutný klavíry a jsem vyřízenej. Brečení pro mě není těžký. Je to pro mě terapie,“ uzavírá Jan Nedbal v Blízkých setkáních.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
