Vernův hrad v Karpatech: pohádky nebo fyzika?

14. červenec 2018
Původní ilustrace k románu Tajemný hrad v Karpatech

Kdesi v zaostalé Transylvánii, zemi upírů a vyvrhelů, se nachází tajemný hrad s neznámým nájemcem. Zhmotňuje se v něm oživlý obraz krásné operní divy, bouří se vášnivá mužská srdce a dějí se podivuhodné věci. Do červené knihovny má ale Vernův Tajemný hrad v Karpatech na míle daleko. Děj je perfektně promyšlený a i z pohledu současných vědců – fyziků, geologů, muzikologů – se dají všechny zápletky logicky vysvětlit.

V románu se píše, že karpatský hrad pocházel z 12. nebo 13. století a tyčil se na vysoké plošině obklopené zdvihající se mlhou s obrysy střední části transylvánských hor. Jestli má hrad reálný předobraz, z románu nevyplývá.

Je oním karpatským hradem Hunedoara?

„Přibližně v popisovaných místech existují hrady, například Hunedoara. Ale víme, že Jules Verne před napsáním románu navštívil Horní Uhry, dnešní Slovensko, tak se mohl nechat inspirovat i tamními hrady. Potřeboval ovšem příběh zasadit do oblasti ještě větší divočiny, a tou tehdejší Transylvánie jistě byla,“ uvádí v Meteoru Jiří Martínek z Historického ústavu AV.


Dobový obrázek rumunského hradu Hunedoara. Tažením za šipky zjistíte, jak vypadá dnes.

Pro silnější dramatičnost příběhu byla Transylvánie ideálním místem. V 19. století byla považována za civilizačně zanedbané místo, navíc spojené s pověrčivostí, bájemi o upírech a vlkodlacích.

„Román vznikal v době, kdy Francie a Rakousko-Uhersko, jehož součástí byla i Transylvánie, byli rivalové. Navíc Francie sama sebe chápala jako civilizovanou zemi, kdežto Uhry byly vnímány jako něco zaostalého, kdesi na konci světa, prostě divočina,“ dodává Jiří Martínek.

Příběh románu začíná v situaci, kdy jeden z obyvatel vesnice spatří nad hradem kouř. Nebylo by to nic divného, kdyby hrad nebyl desetiletí neobydlen. Vesničané hledají vysvětlení záhady v čarách a kouzlech, dva z obyvatel se ale rozhodnou, že tomu přijdou na kloub. Tak vstupují na scénu nebojácný mladík Nik Dek s doktorem Patakem.

Původní ilustrace k románu Tajemný hrad v Karpatech

Hlas ze záhrobí, nebo z reproduktoru?

„Do naprostého ticha zazněl náhle velmi zřetelný hlas, který pronesl pomalu tato slova: ´Nikolasi Deku, nechoď zítra do hradu! Nechoď tam… Jinak tě stihne neštěstí!´,“ píše se v tu chvíli v románu. Všichni přítomní strnuli zděšením. Nikdo se neodvážil rozhlédnout, nikdo neměl odvahu promluvit. Vesnici ovládla hrůza.

Byl to hlas ze záhrobí? Démon? Anebo snad logicky vysvětlitelný zvuk z reproduktoru? Na konci 19. století, kdy román vznikl, mohla být právě i třetí možnost reálná. „Skutečně už tehdy lidé znali telefon, mikrofon i reproduktor,“ vysvětluje fyzik Tomáš Franc.

Tajemný hlas hrdiny románu nevyděsil a vydali se prozkoumat, kdo se v hradě skrývá. „Tu došlo k neobyčejnému divu, před nímž bledly všechny divy předešlé noci. Patak se nemohl ani hnout… Jako by měl nohy sevřené čelistmi svěráku… Přilnuly mu k zemi podpatkem i podrážkou… Ten ubožák byl na místě znehybněn… přikován k zemi…,“ píše Verne.

„Neměl už sílu křičet, jen zoufale vztahoval paže… jako kdyby se chtěl vymanit z objetí nějakého draka, jehož tlama se vynořila z nitra země. Niku Dekovi se zatím podařilo dostat až k bráně. Právě vložil ruku na kování, do něhož byl zapuštěn jeden z řetězů zvedacího mostu. Ale v té chvíli mu unikl z úst bolestný výkřik. Pak se jako bleskem zasažen zvrátil nazad, sklouznul po řetězu, kterého se pudově zachytil, a skulil se na dno příkopu. Omdlel. Když se probral a chtěl zvednout, nedokázal to. Na půl těla byl ochrnutý,“ píše se dále v knize.

Čáry a kouzla… s elektrickým proudem

I tyto zdánlivě neuvěřitelné příhody se dají rozumně osvětlit. „Ke kování se připojil zdroj napětí, ve chvíli, kdy se Nik Dek dotkl kování, uzavřel elektrický obvod, prošel jím elektrický proud do země a on byl zasažen. Půlka těla, kterou prošel elektrický proud, byla ochrnutá,“ vysvětlil fyzik Tomáš Franc.

A co doktor Patak, znehybněn neznámou silou? „Celé to vychází z předpokladu, že v botách byly kovové hřeby. V zemi byla připravená kovová deska, pod ní schovaná cívka připojená na zdroj elektrického napětí, vlastně takový elektromagnet. Ve chvíli, kdy tam Patak vstoupil, připoutalo ho magnetické pole ke kovové desce v zemi a on se nemohl v podstatě hnout,“ dodává fyzik.

Záhada s operní divou

Mezitím přichází do zaostalé vesnice Verst cizinec hrabě František Telek. Dozvídá se o hradních strašidlech, na která nevěří. Zarazí se ve chvíli, kdy se dozví, že majitelem hradu je jistý baron Rudolf Gorc, s nímž ho pojí neblahý osud. Oba se zamilovali do stejné operní pěvkyně Stilly.

Původní ilustrace k románu Tajemný hrad v Karpatech

František Telek ji požádal o ruku a ona souhlasila. Stál o ni ale i baron Gorc, který její odmítnutí těžce nesl. Při posledním vystoupení před svatbou pěvkyni vystrašil natolik, že zemřela přímo na jevišti. Od té doby o baronu Gorcovi nikdo neslyšel.

A teď se František Telek ocitá nedaleko svého bývalého soka. Chystá se v krčmě ke spánku, když v tom…

„Zdálo se mu, že místností se nese jakýsi sladký hlas, ač tam byl František sám. Hrabě bez uvažování, zda sní, nebo bdí, vstal a naslouchal. Ano! Zdálo se, že nějaká ústa se přiblížila k jeho uchu a z neviditelných rtů že uniká výrazná Arconatiho melodie. Tu romanci František znal… Byla to nevýslovně líbezná romance, kterou zpívala Stilla v divadle San Carlo při představení na rozloučenou,“ píše se v románu.

Hlas patřil Stille, co to mohlo znamenat? Obživla snad? Nebo František slyšel nahrávku? Rozhodl se rychle. Musí se stůj co stůj vydat na hrad. Po náročném výstupu se k němu dostal až po setmění. A následoval velký šok.

Stilla oživla. Nebo ne?

„Na plošině bašty se objevil nejasný tvar… František se zastavil a zadíval se na onen jev, který se zvolna zjasňoval. Byla to žena s rozpuštěnými vlasy a se vztaženýma rukama, zahalená v dlouhý bílý šat. Nebyl to snad šat, který měla na sobě Stilla v závěrečné scéně z Orlanda, šat, v němž ji František Telek viděl naposled? Ano! Byla to opravdu Stilla, zcela nehybná, s rukama nataženýma a s pronikavým pohledem upřeným na něho… „Ona! Ona!“ vykřikl František. „Ona… ona žije!“. Zjev se náhle rozplynul.“

Původní ilustrace k románu Tajemný hrad v Karpatech

Františku Telekovi se nakonec podařilo dostat dovnitř hradu, kde schován v sousední komnatě jasně poznal hlas barona Gorce a jeho osobního vynálezce Orfanika. Po chvíli se znovu ozval nádherný hlas pěvkyně Stilly. To už František nevydržel.

Vrhá se k ní, chce ji vyvést ze sálu, myslí si, že je živá. Rudolf Gorc zdvihá nůž vypadlý z Františkovy ruky, kráčí k nehybné Stille a nůž jí zabodává do srdce.

Ozve se řinkot rozbitého skla a s tisícerými střepinami rozlétlými sálem mizí i Stilla. František zůstává stát, nic nechápe.

„My můžeme dnes po letech spekulovat, že rekonstrukce Stelly je hologram. Jak to Verne popisuje, to je něco podobného, jako jsme viděli ve Hvězdných válkách, když se objevil hologram princezny Leiy se sdělením,“ říká spisovatel sci-fi literatury Ondřej Neff.

V románu se píše, že Stilla byla promítána na mraky. „Domnívám se, že Verne kalkuloval s tehdy už známou věcí, projekcí obrazu na mraky. Elektrické světlo nutné jako silný zdroj tehdy znali a optika už se v té době také používala. Fotografie je známá od roku 1844,“ přibližuje René Melkus z Národního technického muzea.

Předchůdce gramofonové desky

Co hlas Stilly? Dal se už v roce 1892 kvalitně zaznamenat zpěv? A co ona zmiňovaná árie z Arconatiho opery Orlando, existuje? „Opera tohoto jména existuje, zpracovalo ji hned několik autorů, Händel i Vivaldi. Známá je také postava Angeliky. Skladatel s příjmením Arconati ale ne, toho si patrně Verne vymyslel,“ říká hudební dramaturg Meteoru Leoš Kosek.

Hlas bylo možné v 19. století zaznamenat. Dokonce právě Vernova vlast, Francie, měla v tomto primát. Vynálezce Edouard-Leon Scott de Martinville vynalezl už v roce 1860 takzvaný fonoautograf, přístroj, který byl schopen zvuk zaznamenat, ovšem ne reprodukovat.

Fonoautograf z roku 1865

Králem záznamu zvuku se stal později Edison. Všechny tyto vědecké novinky své doby Jules Verne pečlivě sledoval a ve svých románech používal.

V Národním technickém muzeu v Praze jeden z Edisonových fonografů mají. Jde o dřevěnou krabici s podstavou 40 x 30 cm a výškou asi 40 cm. „Je to jeden z modelů Edisona, model Standard, běžný domácí přístroj i u nás v tehdejším Rakousko-Uhersku. Umožňoval záznam zvuku i jeho reprodukci na dvouminutových voskových válečcích,“ vysvětluje René Melkus.

120 let starý fonograf funguje!

Fonograf, který mají v pražském muzeu, je jen o několik let mladší než román Tajemný hrad v Karpatech. Přístroj byl navržen a zkonstruován v roce 1898 a vyráběl se až do roku 1905. Přestože je velmi starý, je stále funkční, jak ověřil experiment Meteoru!

Redaktor Meteoru přehrál před fonografem záznam z operní árie a René Melkus jej na zprovozněném přístroji nahrál. „První je nutné vyměnit v přístroji zvukovku. Přehrávací hrot je safírová jemná kulička, kdežto nahrávací je ostrý hrot, který do povrchu vyrývá drážku. Pak musíme nasadit hornu neboli troubu a nakonec prázdný voskový váleček,“ popisuje René Melkus.

Voskový váleček má tu výhodu, že se na něj dá nahrávat opakovaně, seříznutím části vosku lze záznam vymazat.

Při pokusu bylo nutné hodně přiblížit reproduktor k troubě (ke sběrnému trychtýři zvuku připojenému k fonografu). Při nahrávání z válečku odpadaly drobné voskové piliny a jehlou se zaznamenávala stopa.

Po nahrání bylo potřeba vyměnit zvukovku za přehrávací a pak už jen poslouchat. Zvuk pochopitelně nebyl nic moc, dnešního hudebního fanouška by jistě nenadchl… před 120 lety z něčeho takového ale museli být posluchači unešení.

Navíc románový šílený vynálezce Orfanik patrně využil vlastní technicky dokonalejší přístroj, který ovšem v žádném dnešním muzeu nelze spatřit. Tajemný hrad v Karpatech totiž na konci příběhu vyletí do povětří i se všemi vynálezy.

Spustit audio
autoři: Petr Sobotka, Leona Matušková

Související