Dvacet tisíc mil pod mořem Julese Verna očima vědců

V Meteoru se budeme dílům Julese Verna a tomu, jak se na ně dívají dnešní vědci, věnovat po celé léto. Navazujeme tak na projekt stanice Českého rozhlasu Dvojka nazvaný Léto s Vernem. Jeho součástí je poslech 20 rozhlasových her, seriálu a tří četeb na pokračování. Vše zakončí živě vysílaná rozhlasová hra a chybět nebudou ani zajímavé akce pro veřejnost včetně soutěží.

Dobrodružství kapitána Nemo

Román Dvacet tisíc mil pod mořem je jedním z nejúspěšnějších Verneových příběhů. Pojednává o kapitánovi Nemo, který se plaví podmořským světem se svou ponorkou Nautilus. S lidmi se téměř nestýká, zato má dokonalý přehled o všem, co se děje na nejhlubších místech oceánů.

Příběh začíná v situaci, kdy o kapitánovi Nemo nemá nikdo ani tušení. Námořníky děsí záhadný tvor velkých rozměrů připomínající prchající skalisko, který je vidět vždy jen z dálky, a který se pohybuje všemi oceány světa velkou rychlostí. Je vůbec možné, aby takové mořské potvory existovaly? Co na to říká dnešní věda?

„Říká se, že hlubiny oceánů známe méně než odvrácenou stranu Měsíce. Jisté je, že mořské hlubiny skrývají nesmírné množství zatím nepopsaných druhů a je možné, že mezi nimi budou i opravdu velcí živočichové,“ shrnuje zoolog Adam Petrusek.

Jde o to, že velké hloubky, už zhruba kolem 2 km, jsou velmi náročné pro současnou techniku. Stále ještě nedokážeme na dno proniknout tak, abychom jej bezpečně prozkoumali. Kupodivu, od roku 1869, kdy začal Verneův román vycházet jako časopisové čtení na pokračování, jsme se toho o hlubokém podmořském světě zase až tak moc nedozvěděli.

Ponorka Nautilus pohledem fyziky a chemie

Posuňme se ale v románovém ději dál. Ukáže se, že oceány nebrázdí netvor, ale ponorka. Tři muži v čele s profesorem Arronaxem se ocitnou na palubě jako napůl hosté, napůl vězni kapitána Nema. Popisu Nautilu se v románu věnují dvě kapitoly plné čísel a konkrétních údajů.

Původní ilustrace k románu Jules Verne: Dvacet tisíc mil pod mořem|foto: Public domain, Édouard Riou, Alphonse de Neuville

„Nautilus má dva trupy, vnější a vnitřní, spojené železnými svorníky tvaru písmene té, což mu zajišťuje největší pevnost. Oba trupy jsou vyrobeny z ocelových plátů,“ píše se tam například. Co na to dnešní fyzika?

„Koncept dvou trupů je poměrně moderní a dnes se používá. Ale ne z důvodů tlaku. U vojenských ponorek je snaha, aby nebyly v moři slyšet. Vnitřní trup je tlakový a vnější pro akustické tlumení, aby byla neslyšná,“ popisuje fyzik Ladislav Sieger z FEL ČVUT.

Nautilus využíval k pohonu elektřinu, což je pozoruhodné, vždyť Verne žil v době boomu parních strojů. V románu se hovoří konkrétně o Bunsenově elektrickém článku. Co o něm víme?

„Ve své době znamenal velkou revoluci. Šlo o jeden z prvních galvanických článků, skládal se z uhlíkové katody a zinkové anody. Můžeme si to představit jako uhlíkovou tyčinkou, která je keramickým květináčem oddělená od zinkové nádoby napuštěné směsí kyseliny sírové a dusičné,“ popisuje chemik Jan Havlík z VŠCHT.

Při provozu elektrického článku se z kapalin uvolňovaly korozivní dýmy složené z oxidu dusičitého, jde o jedovatou látku. Pokud by měl takový pohon na Nautilu fungovat, musela by mít ponorka velmi dobré odvětrávání. „Případně je možné, že se oxidu dusičitého zbavovala chemicky, probubláváním přes hydroxid sodný, což nebylo těžké připravit,“ dodává Jan Havlík.

Podmořský svět z výkladní skříně

Z ponorky kapitána Nema bylo možné v případě potřeby sledovat nádherný podmořský svět jako přes výkladní skříň, jednu ze stěn bylo možné odkrýt a ponechat ji chráněnou pouze pevným sklem. Podle dnešních odborníků je použití skla v ponorce možné, ale zřejmě ne v tak velkém rozměru.

Z ponorky kapitána Nema bylo možné v případě potřeby sledovat nádherný podmořský svět jako přes výkladní skříň|foto: Public domain, Alphonse de Neuville, Édouard Riou

„Problém tkví v tom, že když se ponorka potápí a vynořuje, mění se tlak, celá konstrukce ponorky se stlačuje a sklo není natolik pružné, aby vydrželo a neprasklo,“ říká fyzik Ladislav Sieger.

V románu mělo sklo své jisté místo, protože umožňovalo popsat čtenářům přenádherný podmořský svět plný světélkujících organismů: nálevníků, droboučkých světlušek, tělísek z průhledného rosolu s nitkovitými tykadly…

„Světélkování moře je realita. Při potápění v nočním moři můžeme skutečně spatřit blýskající jiskry různých prvoků, na Jadranu i v Severním moři. Ve velkých hloubkách oceánů potom světélkuje většina tamních tvorů,“ potvrzuje se zoolog Adam Petrusek.

Přírodní kanál pod Suezem

V další z popisovaných scén románu se přesouváme k Suezskému průplavu, který byl právě v době, kdy začal Verneův příběh vycházet, slavnostně otevřen. Šlo tedy o zápletku velmi aktuální. V románové fantazii však ožívá nejen průplav lidmi prokopaný, ale i neznámý podzemní, který vytvořila sama příroda, a o němž ví pouze kapitán Nemo.

„Příroda už dávno udělala pod touto šíjí to, co dnes dělá člověk na jejím povrchu. Existuje podzemní průliv; dal jsem mu jméno Arabský tunel. Začíná pod Suezem a vyúsťuje u Port Saidu. K jeho objevení mě přivedla prostá přírodovědecká úvaha. Všiml jsem si, že v Rudém a ve Středozemním moři žijí některé naprosto stejné druhy ryb, jako kněžíci, murény a letouni. Vylovil jsem proto v okolí Suezu velmi mnoho ryb, nasadil jim na ocasy měděné kroužky a pustil jsem je zpět do moře. Za několik měsíců jsem při syrském pobřeží vylovil několik ryb s oněmi kroužky. Tak bylo spojení obou moří dokázáno. Hledal jsem pak tunel s Nautilem, objevil ho a odvážil se do něj,“ píše Verne.

Podle zoologa Adama Petruska ale k podobnostem mezi rybami ve dvou mořích není nutné přímé fyzické spojení nějakým podzemním kanálem. Podotýká, že ke kolonizaci živočišnými druhy mohlo dojít i před několika miliony lety, kdy území mohlo být jiné. Propojení mezi jednotlivými druhy se pak dnes nekontroluje pomocí kroužků, ale spíše geneticky.

Představa o přírodním podmořském tunelu pokulhává i z geologických důvodů. „Nepovažuji to za možné, pod Suezem nejsou takové horniny, v nichž by mohla vzniknout popisovaná přírodní prostora. Není tam vápenec, ale spíše ruly, což jsou metamorfované horniny. Navíc jde o oblast tektonicky aktivní, jakákoli prostora by byla ničena neustálými pohyby litosférických desek,“ vysvětluje Petr Brož z Geofyzikálního ústavu AV ČR.

Krakatice není chobotnice

Jedna z napínavých zápletek popisuje, jak ponorku napadla obrovská nebezpečná chobotnice s přísavkami na chapadlech. Vnikla mohutnými chapadly dovnitř stroje a unesla a zabila jednoho námořníka. Zoolog Adam Petrusek nicméně upozorňuje, že podle popisu by se zřejmě nejednalo o chobotnici, nýbrž o krakatici.

Jedna z napínavých zápletek popisuje, jak ponorku napadla obrovská nebezpečná chobotnice s přísavkami na chapadlech. Vnikla mohutnými chapadly dovnitř stroje a unesla a zabila jednoho námořníka|foto: Public domain, Alphonse de Neuville, Édouard Riou

Chobotnice zůstávají u dna a nedorůstají takových velikostí, jaké by odpovídaly popisu. Naproti tomu krakatice, které žijí ve velkých hloubkách, dosahujících několika set metrů až kilometrů (přesně se neví), jsou vybaveny přísavkami a dokáží být velmi nebezpečné.

Zajímavé je, že ani 150 let po Verneově románu o krakaticích stále mnoho nevíme. První fotografii tohoto podivného obřího hlavonožce se vědcům podařilo pořídit až v roce 2004! Krakatici tehdy přilákali návnadou na ryby připevněnou ke kameře. Nasnímaná zřejmě dospělá samice měla chapadla dlouhá 5,5 metrů, její celková délka mohla být zhruba osm metrů.

Jak je vidět, v některých věcech se Verne dokonale přiblížil skutečnosti, jindy si vybájil ne příliš reálné zápletky. Přesto jeho romány nadále okouzlují mnoho čtenářů a čeští vědci, kteří je dnes komentují, patří mezi ně. Na další zajímavosti z příběhů Julese Vernea včetně komentářů současných odborníků se můžete těšit v příštích dílech pořadu Meteor.