Velkolepé prostory Javoříčských jeskyní možná skrývají naději na další zajímavé objevy

13 fotografií

Patra a letokruhy v jeskyni

U obce Javoříčko nedaleko Litovle stojí vrch Špraněk. Vody stejnojmenného podzemního potoka pod ním vyhloubily několikapatrový systém Javoříčských jeskyní. Svrchními dvěma vede prohlídková trasa, spodní patro je zcela neznámé. A hloubení pokračuje i nadále, říká ředitel Správy jeskyní ČR Jaroslav Hromas.

„Tak jako na povrchu se řeky zahlubují a vytvářejí údolí, podzemní toky zase vytvářejí jeskynní patra. Svrchní jsou nejstarší a směrem dolů jsou stále mladší. Trvá to pochopitelně statisíce až miliony let. A tak, jak zemský povrch postupně podléhá erozi a odnosu, také nejvyšší jeskynní patra opět pomalu zanikají. Stropy se propadají, torza podzemních prostor se zanášejí sutí a usazeninami. V nich pak nacházíme cenné paleontologické a archeologické poklady.“

O tom, jak se v jeskyni postupně mění podmínky, svědčí různé vrstvy usazeného vápence. V Suťovém dómu můžeme vidět řez stalagmitem, který má jakési „letokruhy“.

„Jednotlivé vrstvičky vápence neznamenají roky, ale mnohem delší období. Jsou to doby, kdy má krasová voda, z níž se vápenec sráží, neměnné vlastnosti. Všechny změny vrstev odrážejí změny podmínek: většinou jsou to změny klimatu na povrchu, změny podmínek skapové vody a podmínek krystalizace. Jsou tu dokonce i periody, kdy je krápník zcela bez vody a nepřirůstá, nebo jej agresivní voda znovu rozpouští.“

Rozmary kapající vody

Je až neuvěřitelné, co dokáže v jeskyních vytvořit odkapávající voda. Jednou je to trs osmnácti stalaktitů vyrůstající z jediného místa.

„Je to dáno nerovnostmi stropu. Tady sice vytéká krasová voda z jednoho místa stropní pukliny, ale její kapky si našly cestu na osmnáct různých výběžků stropu. Z nich už stovky, nebo spíš pár tisíc let, skapávají a tvoří stalaktity. Nejprve jde o náhodu, poté o velmi dlouhou stabilitu vodních poměrů,“ vysvětluje dr. Hromas.

Dlouhodobě stabilní voda vytvořila i kamennou záclonu v Pohádkovém dómu. To když kapky po velmi dlouhou dobu stékají po skalní hraně a cestou stejnoměrně ukládají krystalky kalcitu čili vápence. Za stovky až tisíce let tak vytvořily tenkou záclonu. Krajku na jejím okraji tvoří nejmladší stále přirůstající krystalky.

Jako heliktity se označují krápníková brčka, která zdánlivě popírají zemskou přitažlivost a rostou všemi směry. A nejsou jedinými excentrickými útvary, které v jeskyních najdeme.

„Jejich podobu a směry růstu určuje nejčastěji kapilární vzlínání vody v tenkých trhlinách v kombinaci se zákonitostí růstu kalcitových krystalů. To dokáže vytvořit z obyčejného krápníčku křivolaký propletenec, často háček nebo jakýsi věšák. Některé výčnělky na stěnách zase vznikají z rozstřikující se vody. Tam, kde se voda rozstřikuje až do mlhoviny, ovlivňují krystalizaci kalcitu i síly rozdílných elektrostatických nábojů.“

Javoříčské jeskyně oplývají množstvím podobných křehkých kuriozit. Jsou však malých rozměrů, často schované v puklinách vysoko u stropu a kvůli bledé barvě kalcitu špatně viditelné.

Stálé podmínky, které umožnily vznik nejrůznějších útvarů, se ale někdy mohou náhle změnit. Například ve čtrnáct metrů vysokém Dómu gigantů se v minulosti zřítil strop a pod sutinami pohřbil dřívější krápníkovou výzdobu. To, co vidíme dnes, už je další generace. Patří k ní i pagodovité stalagmity na podlaze dómu nebo barevná sintrová poleva na stěně, zvaná Niagara, která nemá v jiných jeskyních obdobu.

Házíte do vody penízky?

Některé jeskynní prostory přetvořila i lidská ruka. Nejde jen o přístupy a průchody pro návštěvníky. Cestou do hlubin Javoříčských jeskyní dali naši předkové průchod svým romantickým představám a vytvořili tu umělé jezírko.

„Tam, kde se shromažďovala voda a zpravidla tam byla ošklivá blátivá kaluž, vypomohli si vodním sklem nebo cementem. V jezírku se pak odrážel třpyt jejich lampiček a odraz krápníkové výzdoby. K tomu si mohli vymýšlet nejrůznější tajuplné báchorky,“ vypráví Jaroslav Hromas.

Z tehdejší romantiky do dnešních dnů přetrvával zvyk házet do jezírek mince pro štěstí. Jeskyňáři je ovšem občas vybírají, protože by korodující kov mohl změnit vlastnosti krasové vody. Po sezóně se tak stanou malým přilepšením pro průvodce.

Podzemní církve a stateční lesníci

Dřívější zájemci o jeskyně byli nejen větší romantikové než my, ale také velcí dobrodruhové. Objevitelé Javoříčských jeskyní v čele s revírníkem Vilémem Švecem se do nich totiž dostali nejprve zespoda. V dubnu 1938 poprvé spatřili největší dómy horního patra. Poté prokopali z druhé strany zřícený závrt, to jest původní portál, kudy snad kdysi vytékal podzemní tok. Už měsíc po objevu byly jeskyně zpřístupněny.

Novodobí objevitelé zřejmě nebyli prvními, kdo do jeskyně pronikl. V takzvané Svěcené díře se prý v sedmnáctém století scházely tehdy zakázané náboženské skupiny, například čeští bratři. O přítomnosti lidí svědčí olámaná krápníková výzdoba a černé skvrny na stěnách, údajně od loučí. Právě odtud v roce 1936 začala dlouhá objevitelská cesta Viléma Švece, jeho synů a pomocníků. Jak víme, do horního patra se dostali za dva roky.

„S jejich primitivní výbavou to byl heroický výkon,“ zdůrazňuje Jaroslav Hromas, „dnes i zdatným jeskyňářům jen pouhý průchod už dobře známou objevitelskou cestou trvá tři hodiny.“

Kam proroste buk

O dvacet let později byl objeven druhý komplex jeskyní. Ta není tak bohatá na krápníkovou výzdobu, zato tu najdeme jiné zajímavosti. Například kořeny stromů.

„Stromy neprorůstají skalou, ale krasovými puklinami. Nad jeskyněmi je les vysokých statných buků národní přírodní rezervace Špraněk. Členitý vápencový povrch nezadržuje vodu. Ta všechna velice rychle stéká puklinami do krasového podzemí. Její cesty se snaží sledovat kořeny stromů a proniknou až desítky metrů hluboko.“

Javoříčské jeskyně mají několik nej: patří k nejrozsáhlejším na našem území a jejich dómy se řadí k nejmohutnějším. Bohatostí, rozměry a tvary krápníků nemají obdoby. Jsou také jedním z nevětších zimovišť netopýrů a vrápenců. A speleologické průzkumy tu zdaleka nejsou u konce, každoročně přinášejí další metry nově objevených prostor.