Večnosť v sekundách. Komponovaný dokument o M. R. Štefánikovi

Byl prvním Slovákem, který měl díky obdivuhodným diplomatickým krokům přímý i nepřímý vliv na evropskou politiku své doby, a tato jeho činnost svým dosahem daleko přerostla rámec česko-slovenských zájmů.

Slovák, který se vedle T. G. Masaryka a Edvarda Beneše nejvíc zasloužil o vznik Československa, měl krátký, ale na činy bohatý život, jenž se odehrával téměř na všech kontinentech. Byl to život naplněný studiem a publicistickou činností, vědeckou a společenskou aktivitou. Uměl se uplatnit jako astronom, vojenský pilot nebo bystrý diplomat se smyslem předvídavosti.

Je tu dodnes

Milan Rastislav Štefánik mezi vlastenci ve Washingtonu v r. 1917|foto: autor neznámý 2, Public domain, Wikimedia Commons

Po jeho tragické smrti se mu vzápětí stavěly pomníky, odhalovaly pamětní desky, pojmenovávaly se po něm ulice i náměstí, vojenské útvary a kasárna, instituce, školy, významné stavby. Ani čtyřicet let komunizmu, který se pokoušel vymazat jeho památku z vědomí národa, na tom nic nezměnilo. Po listopadu 1989 se Štefánik na Slovensku i v Česku objevil, jako by byl neustále přítomen. Je to důkaz, že zde byl, a také nám zůstal v povědomí jako symbol svobody v těžkých dobách totality.

Měl úžasný život

Bertrand de Jouvenel, syn paní Bois de Jouvenel, jež pro Štefánika, a tím i pro budoucí stát, vykonala mnoho dobrého, deset let po jeho smrti napsal: „Zastavme se na okamžik a zamysleme se nad jeho úžasným životem. Milan Štefánik byl v roce 1914 astronomem, Rakušanem pro celý svět a prostým francouzským vojákem. V roce 1918 francouzským generálem, zakladatelem nového státu a ministrem vojenství. Pražská revoluce byla uskutečněna bez jediného výstřelu z pušky. Byla to jedna z nejkrásnějších revolucí.“

Pravda a svoboda

Štefánik by s tím sotva souhlasil. Revoluce pro něj nepředstavovala pár dnů „převratu“ v říjnu 1918, ale všechno, co se odehrávalo na bojištích i v zázemí během dlouholeté války. Pušky střílely, lidé umírali. Štefánik to pokládal za nevyhnutnou daň. „Kdo za pravdu hoří“, první věty Manifestu Československé národní rady, který vydal Štefánik v roce 1917 v USA, zní: „Žádný národ nepožíval dosud trvalé svobody, pokud si ji nevydobyl sám a neposvětil ji velkými oběťmi na majetku, na životech.“ Měl plné právo tohle napsat.

Jeho odkaz

Havárii letounu Caproni Ca.33 zaplatil Štefánik životem|foto: archiv Václava Šorela

Štefánikovo nejvýznamnější dílo, spoluúčast na vytvoření Československa, přetrvalo čtyřiasedmdesát let. A v čem je pro nás Štefánikův odkaz dnes? Jako vědec je inspirativním vzorem pro mladou generaci. Měla by si osvojit jeho houževnatost, slova: „Já se probiji, protože se probít chci.“

V dnešní době integračních tendencí je právě on skutečným prototypem Evropana. Při uchovaní své identity Slováka, ke které se stále hlásil, byl doma jak v Paříži, tak v Římě, na Tahiti či v Brazílii, v Rusku nebo ve Spojených státech. F. X. Šalda to výstižně charakterizoval slovy: „Ale při veškeré své světovosti, přitom, že žil kulturní myšlenkou západní a spolutvořil na ni, tkvěl hluboko svými kořeny v rodné půdě slovenské.“

Ať jeho památka spojuje

Pro obě země, Českou a Slovenskou republiku, ať je Štefánik symbolem začátků jejich kořenů v novodobých dějinách, protože nebýt Československé republiky, Slovensko by bylo s největší pravděpodobností hungarizováno, a Češi by rovněž nedosáhli takového rozmachu, jaký jim zabezpečil až nový společný stát. Milan Rastislav Štefánik měl lví podíl jak na osvobození Slováků, tak na osvobození Čechů, a ve své oddanosti nedělal rozdíl mezi věcí jedněch a druhých. Toho si musí být vědomy oba národy. Ať je tedy památka Milana Rastislava Štefánika spojuje v dobrém i zlém na cestě dneškem i budoucností.