Václav Malý: Normalizace byla pro církev ještě horší než padesátá léta. Byla to doba bez ideálů

10. srpen 2018
Václav Malý

Šedesátá léta a zejména pražské jaro roku 1968 přineslo Československu významné uvolnění cenzury, svobodu médií i pohyb ve filmu, divadle nebo literatuře. V jaké situaci se ale nacházela církev?

„Je pravda, že už před rokem 1968 byli  z vězení postupně propouštěni političtí vězni. První velká amnestie byla v roce 1960. Bohužel někteří lidé z církve byli drženi až do roku 1968. Většinou přitom seděli už od roku 1950. Duchovní atmosféra se začala viditelně uvolňovat od roku 1963,“ říká světící biskup pražský Václav Malý.

Jan Jirák: V šedesátých letech se začalo mluvit o zakázaných tématech. Byla to úleva

Jan Jirák

Šedesátá léta a zejména pražské jaro roku 1968 přineslo i významné uvolnění cenzury, začalo vycházet i několik nových periodik. Jaká to byla doba?

Proč ale vlastně církve vůbec byly takovým trnem v oku? Nejvíce perzekuována byla katolická církev i proto, že její vedení sídlí v zahraničí – v Římě. Tedy z pohledu komunismu na kapitalistickém západě. „Církev byla nahlížena jako pátá kolona Západu. Zároveň byla nejpočetnější církví, a proto se represivní aparát zaměřil především na ní.“

„Byly zrušeny řehole, většina biskupů skončila v izolaci, někteří také ve vězení včetně spousty kněží. Byl to tvrdý zásah, který vážně narušil život církve. Kněží, kteří mohli působit ve farnostech, byli podrobeni sledování a tlaku.“

Malý také připomíná, že nebylo možno setkávat se s rodinami nebo shromažďovat děti na farách. Vše se tak zúžilo jen na působení církve v kostelích. Tím se podporoval obraz církve pouze jako instituce obřadnictví a kultu. „I tak bylo dost kněží, kteří si zachovali svou tvář a tento tlak vydrželi.“

Chvilka uvolnění, pak návrat k tlaku

V roce 1968 ale došlo díky uvolení režimu k zásadní změně. „Obdivuju řeholnice a řeholníky, kteří v tak krátké době dovedli oživit život církve. Vrátili se po mnoha letech z vězení, ale energii, kterou věnovali rozvinutí církevních aktivit, byla neuvěřitelná.“

Naděje pražského jara skončily pod pásy tanků vojsk Varšavské smlouvy a nastoupila normalizace. Rozvoj církve ještě mohl chvíli postupovat, ale po nástupu Gustava Husáka se situace zostřila. „Komunisté se ale museli nejprve vyrovnat sami se sebou, takže začalo vylučování ze strany těch, kteří se aktivně podíleli na dění pražského jara, a pak nastala druhá fáze, kdy nové vedení komunistů začalo tvrdě utahovat šrouby i vůči církvi. Byl opět omezen tisk teologických periodik i náboženských knih. Řehole opět nemohly působit, biskupové byli opět podrobeni tvrdému tlaku.“

„Pokládal bych dobu normalizace z duchovního hlediska za ještě horší než padesátá léta. Tehdy byly jasně dány hranice, že nemohu spolupracovat s touto násilnou mocí a moc nekryla své násilí. Odneslo to mnoho lidí. Během normalizace už nešlo o budování nové společnosti na základě falešných ideálů. Do strany vstupovali jen oportunisté,“ dodává Malý.  

Spustit audio
autoři: Zita Senková, Jan Řápek

Související