Přepis: Jak to vidí Václav Malý - 10. srpna

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Příjemný den přede Zita Senková. Hostem dnešního Jak to vidí je Václav Malý, světící biskup pražský. Dobrý den.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nabídneme reflexi událostí srpna 1968. A dopad následné normalizace na českou společnost i církev a vydáme se také po stopách řeckokatolické církve a probereme i změnu postoje Vatikánu na trest smrti. 60. Léta a zejména Pražské jaro. Roku 1968 přineslo v Československu významné uvolnění cenzury, svobodu médií. Pohyb také ve filmu, v literatuře, v divadle, v umění vůbec. V jaké situaci se, pane biskupe, tehdy nacházeli církve.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Tak je pravda, že už před rokem 1968 byli postupně propouštěni z vězení političní vězni. První velká amnestie byla v roce 1960, potom 1963 došlo k další vlně propouštění, ale bohužel někteří lidé z církve byli zavření až do roku 1968. Dovedete si předtavit, že seděli od roku 1950 většinou tedy 18 let, takže ta atmosféra duchovní, kulturní, společenská se začala viditelně uvolňovat tak od roku 1963, pokud si pamatuji.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Proč byly tehdy církve takovým drnem v oku.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Tak především katolická církev, tím nechci říci, že ostatní křesťěnské církve nebyly perzekuovány, ale především tedy katolická církev, protože její vedení bylo v zahraničí a je v zahraničí v Římě a samozřejmě to byl z pohledu komunistů kapitalistický západ, tudíž samozřejmě církev byla nahlížena jako pátá kolona západu. Zároveň byla i nejpočetnější církví. Měla nejvíce členů a proto tedy ten represivní aparát se zaměřil především na ní. Byly zrušeny řehole. Většina biskupů skončila v izolaci. Někteří také ve vězení. Spoustu kněží. Spoustu aktivních mužů a žen. Opravdu, to byl takový tvrdý zásah, který vážně navršil život církve a přirozeně kněží, kteří mohli působit ve farnostech, tak byli podrobeni sledování, podrobeni tlaku. Nebylo možno například vůbec se setkávat s rodinami nebo shromažďovat děti na farách, to bylo všechno sledováno. Všechno se to jenom zúžilo na působení církve v kostelích, takže tím se tak nějak podporoval klerikární obraz církve, že to není živé společenství, ale že je to jenom instituce obřadnictví. Instituce, která dělá kult, rozvíjí kult a nic víc. Tím jako nechci říci, že kněží, kteří působili a já bych chtěl i dodatečně poděkovat, i když většina už je jich mrtvých, že bylo dostatečně kněží, kteří si zachovali svou tvář a tento tlak vydrželi, i když za velmi těžkých podmínek působili ve veřejné duchovní správě. V roce 1968 samozřejmě došlo k zásadní změně. Já obdivuju ty kněze, řeholnice, řeholníky, kteří v tak krátké době dovedly oživit život církve. Oni se vrátili po mnoha letech z vězení, ale tu energii, kterou věnovali rozvinutí různých církevních aktivit, to je neuvěřitelné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak konkrétně se to tehdy projevovalo. Začala se třeba i jí nevím nově definovat role církve?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
No především vzniklo takzvané dílo koncilové obnovy, protože v roce 62 a 65 se konal takzvaný druhý vatikánský koncil, což byly zásadní podměty k novému působení církve a tito lidé byli schopni vstřebat za tu krátkou dobu výzvy koncilu a vtělovat ji i do naší církve. To znamená větší zapojení mužů a žen. Větší zapojení všech pokřtěných do života církve, zdůrazňování zodpovědnosti každého pokřtěného za církev a podobně a toto dílo koncilové obnovy samozřejmě sebou také neslo i vzdělávací programy. Biskupové se mohli vrátit do svých sídel, diecésií. Kněží bez souhlasu dostávali ten takzvaný souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Dokonce se na krátkou dobu obnovila i činnost řeholí, takže během těch několika měsíců pražského jara došlo k obrovskému oživení. Já sám si pamatuju s takovou zvědavostí jsem hltal ty teologické přednášky. Byl to cyklus takzvaná živá teologie. Byly sem zváni tehdejší nejlepší mozky teologického světa a organizovala se spoustu shromáždění. Především potom to dostalo takovou tvář na velehradě, kde právě to dílo konsilové obnovy bylo vnímáno jako program pro další působení církve, to znamená, že církev se nemůže vydělovat ze společnosti. Že církev není jenom instituce k kultu, ale že církev je živé společenství, které má hlásat evangelium radostnou zvěst a že všichni lidé dobré vůle jsou pozváni.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Naděje Pražského jara jak víme tak skončili po pásy tanků vojsk Varšavské smlouvy. Nastoupila normalizace. Co to znamenalo vlastně pak po té vlně těch několika měsíců toho uvolnění, oživení pro duchovní sféru.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Ak ještě několik měsíců, i v roce 1969, ten rozvoj církve mohl pokračovat, ale samozřejmě po nástupu Gustava Husáka v dubnu 69 se zase situace zostřila, ale komunisté se především museli vyrovnat sami se sebou. Takže začlo vylučování z komunistické strany těch, kteří se aktivně podíleli na dění Pražského jara a potom tedy nastala druhá fáze, kdy komunisté to nové vedení začli pod čelem zavedení Gustava Husáka začalo tvrdě utahovat šrouby u vůči církvi. Dílo koncilové obnovy bylo zakázáno. Zároveň byl zase omezen tisk různých teologických periodik, různých náboženských knih. Byl zpřísněný dozor na církvi. Lidé, kteří se angažovali během pražského jara, tak byli přeloženi do zahraničí. Řehole opět nemohly působit. Biskupové byli podrobeni velmi tvrdému tlaku. Nemohli vydávat svobodně své výzvy věřícím a kněžím. Tento proces potom přitvrzoval a samozřejmě, zase se obnovilo hnutí katolických kněží, před tím to bylo mírové hnutí katolického duchovenstva. Po roce 1969 se obnovilo toto hnutí pod novým názvem /nesrozumitelné/, který zde bylo zneužití skvělé ancyklity papeže Jana 23. Které reagovalo na otázky míru, na otázky mírového soužití v tehdejším světě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zmínil jste se, pane biskupe, o postavě Gustáva Husáka, 8. Československého prezidenta. Kdo byla vlastně tato ikona toho normalizačního období. Nedávno vyšla velká monografie. 15 let, bezmála setrval v prezidetském úřadu. Prezidenti ho zvolili třikrát po sobě. Pokaždé jednomyslně.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Já tu knihu četl. Gustav Husák je tragická postava. Člověk, který si zachoval jistou páteř v 50. letech byl především hnán touhou po moci a to potom prokázal po roce 1969. Byl to člověk, který nic nezachraňoval, byl to člověk, který toužil být v čele. Samozřejmě musel brát ohled na ještě tvrdší své partnery, jako byl Bilak nebo Iindrá, ale vybidňovat Gustava Husáka z atmosféry normalizace nejde. Byl to člověk v tomto smyslu bezpáteřní. Člověk, který dobře věděl, co znamenají represe a v podstatě ty represe byly obnoveny, i když ne v takovéto dosti, to je třeba spravedlivě říci, po roce 1969, ale pronásledování těch, kdo nesouhlasili znemožňování vzdělání pro tisíce lidí, víte, to je nejhorší důsledek komunistické vlády, aspoň podle mého hlediska, že desetitisíce nadaných lidí nemohly studovat, jenom z takzvaných kádrových důvodů, takže Gustav Husák má veliký podíl na té normalizace a vždycky tu dobu nazývám doba bez ideálů, protože to byla doba jenom přežívání. Doba, kdy se zlepšila trochu životní úroveň, zlepšilo se zásobování, ale doba, kdy se mlčelo, kdy lidé se přizpůsobili. Bylo to takový bezčasé. On to také hezky nazval Václav Havel potom v nějakých svých projevech po roce 1989.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaký dopad měla podle vás invaze a následná normalizace na celkový vývoj Československa.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
No já bych právě pokládal tu dobu normalizace z toho duchovního hlediska ještě za horší, než ta doba 50. Let, ale teď samozřejmě, aby mi bylo dobře rozuměno. V těch 50. Letech byly naprosto jasně dány hranice, že nemohu spolupracovat s touto násilnou mocí a ta moc nekryla to své násilí. Samozřejmě odneslo to mnoho lidí, byly popravy, jak už jsme to tom mluvili. Tisíce lidí skončili ve vězení za obrovsky špatných podmínek, ale byly jasně dány hranice a ti, kteří tu represi rozvíjeli, tak ještě měli nějaké ideály. Byly falešné, byly špatné, ale že se buduje nová společnost. Zatímco v období normalizace nešlo o budování nové společnosti, ale udržet jenom to, co dosavaď existovalo, co bylo přerušeno tím vývojem Pražského jara, takže znovu říkám, byla to doba bez ideálů. Doba, kdy lidí vstupovali do komunistické strany. Komunistická strana československá měla obrovský počet členů, milion 700 tisíc před rokem 1989. To byli oportunisti. To nebyli lidé, kteří něčemu věřili, ale kteří vstupovali do strany jenom z kariérismu. V tomto smyslu myslím, že duchovně i kulturně ta době byla opravdu tvrdá, i když ty represe nebyli zdaleka tak tvrdé, jako v roce 1950 a v dalších letech.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Podařilo se na něco z toho řekněme období té euforie těch 60. Let těch několika měsíců, konkrétně v roce 1968 přenést pak po roce 1989 do společnosti, i konkrétně do toho duchovního života. Do církevního života, abychom byli úplně konkrétní.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
No my jsme vstoupili, teď mluvím jako tedy katolický církev, do roku 1989, s podporou společnosti, ale je třeba říci, že jsme se příliš na to spolehli, protože katolická církev symbolizována tehdejším kardinálem Tomáškem byla vnímána jako protestující instituce proti komunistům, ale samozřejmě tato euforie velmi brzo přestala a vstoupili jsme svým způsobem oslabeni, protože v roce 1968 nebyla přerušena kontinuita. Jak už jsem řekl, lidé, kteří se vrátili z těch vězení, tak měli ještě tu kontinuitu doby válečné a předválečné, zatímco během těch 20 let, od roku 68 do roku 1989 tato generace pomalu vymřela nebo stoupla jenom částečně do té nové doby, už to byli lidi velmi staří, takže to, že zlo převzali lidí novější a samozřejmě jsme se rozhlíželi, příliš jsme se spolehli na tu podporu společností a trošku rozpačitě jsme hledali co a jak dál. Já to nechci posuzovat. Já sám jsem toho součástí. Sám nesu spoluzodpovědnost, že ne vždycky dostatečně jsme byli schopni oslovit tu společnost. Probudili se zase ty předsudky vůči katolické církvi, žejo, že je proti národu a tak dále. Upálila Husa, Bílá hora, žejo, to se všechno tak jako opakovalo a my jsme samozřejmě vstoupili do toho prostředí a díky bohu za to. Rozvinuly se mnohé možnosti, ale na druhé straně do část věřících začala třeba podnikat. Začala hledat svoje existenční záležitosti a tím pádem nevěnovala tolik času životu církve. To všechno je třeba vzít v úvahu a je třeba to analyzovat. Díky bohu za to, že přišel rok 89. Díky bohu za to, co se dosud katolické církvi podařilo, ale jenom chci říci, že z toho roku 68 toho mnoho jaksi nevstoupilo do té nové doby po roce 89.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Americká společnost pro výzkum veřejného mínění, Pure Research zkoumala ve 106 zemí světa religiozitu a vztah mezi věkem, příslušností k náboženským skupinám a náboženskou praxí v 41 zemích. Lidé starší se k víře hlásili častěji než mladší respondenti toho výzkumu. Ve dvou zemích tomu bylo opačně. V Čadu a ve Ghaně a ve 63 nebyl nijak statisticky významný rozdíl mezi těmi věkovými skupinami. Dále se můžeme dočíst, že lidé ve státech s takzvanou západní křesťanskou tradicí považují náboženství za méně důležité, ovšem s výjimkou Ruska. Méně často třeba chodí do kostelů, na bohoslužby, naopak na většině území Afriky a Asie jsou mladí lidé stejně věřící jako lidé starší. Co říkáte těmto výsledkům průzkumu. Tak vy znáte jak Evropu, tak i vlastně jezdíte do mnoha zemí světa.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Tak je jasné, bohužel,, že Evropa se odkřesťanšťuje a dneska žijeme v době, kdy sice lidí touží po takzvaném duchovnu, po nějakém duchovním zážitku, ale příliš právě očekávají od té duchovní rodiny jenom zážitek, ale křesťanství nestojí jenom na zážitku. Já se snažím být křesťanem, nejsem příliš dobrým křesťanem a vím, že nemůžu stavět na zážitku. Jsem rád, když mám nějaký duchovní zážitek při nějakém setkání nebo mám nějakou duchovní inspiraci nebo se cítím povznesen, ale na druhé straně většina života víry vůbec není spojena se zážitkem. To je cesta, kdy člověk se má nějak snažit opravdu následovat to, k čemu ho vyzývá tedy evangelium, to znamená k pokoře. Uznat, že nejsem sám středem všeho dění. Že mám konat dobro a podobně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To znamená být dobrým křesťanem.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
To znamená být dobrým křesťanem, ale člověku se to zdaleka nedaří. Člověk musí být sebekritický. Zatímco dnes pozoruji u mladé generace, že hledá, já vůbec neodsuzuji, ale právě jenom ten zážitek. Hodnotné je to, co zažívám jako pozitivní, ale já když dělám třeba něco dobrého, tak to nedělám jenom pro nějaký zážitek, ale dělám to proto, abych třeba někomu pomohl, ale nemusí mi ten druhý ano poděkovat, já vím, že člověk čeká, že mu poděkuje, že to ocení, ale i když to neocení, i když to není spojeno tedy s tímhle tím vědomím, že mám nějaký ohlas, tak přes to to má cenu. Ono se to těžko vysvětluje a právě si myslím, že ty záležitosti v Evropě duchovní jsou postaveny v této rovině. Co se týká Afriky, já nechci posuzovat tu situaci. Navštívil jsem několik afrických zemí. Hovořil jsem tam s lidmi, tam je spíše také zase problém, že jsou tam takzvaná ta přírodní animistická náboženství, a teď propojit křesťanství a propojit tu kulturu, to vůbec není snadné, tak já bych si to tak neidealizoval, i když v Africe těch křesťanů přibývá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaký prožitek nebo spíše poznatek jste si odnesl z putování pro západní Ukrajině, ale také po východním Slovensku. Vy jste část letní dovolené pojal vlastně jako jakousi pouť po stopách řeckokatolické církve.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Ano, letos je tomu 50 let a proto také o tom chci mluvit. Mluvili jsme o roce 1968, kdy byla obnovena činnost řeckokatolické církve v tehdejším Československu. Řeckokatolická církev vznikla takzvanou breslitevskou unii roku 1596, kdy část pravoslavných biskupů přestoupila do římskokatolické církve nebo lépe řečeno, to není přesné, zachovali si byzantský rytus, ale uznala papeže jako nejbližší viditelnou hlavu církve. Došlo tedy potom k velikému napětí mezi pravoslavnými biskupy, mezi těmito biskupy, kteří uznali autoritu papeže jako nejbližší viditelné hlavy církve a tato církev byla potom podrobena velmi krutému pronásledování a v roce 1946 byla zakázána v tehdejší Sovětském svazu, u nás v roce 1950 a ti kněží, kteří měli rodiny, protože kněží řeckokatolické církve podobně jako kněží pravoslavné církve se mohou ženit. Měli rodiny. Byli vyhnáni do českého pohraničí, takže to bylo velmi těžké. Přišli do jiného prostředí se svými rodinami a obživa byla velmi obtížná a v roce 1968 byla potom činnost této řeckokatolické církve, v tehdejším Československu obnovena. A já jsem si říkal teď tedy si připomínáme Pražské jaro, takže bych chtěl jít trošku po stopách této řeckokatolické církve, která je právě západní Ukrajině. Byl jsem ve městě Lvov, které mě nadchlo. To byl takový můj životní sen navštívit lvov, mimo jiné z Lvova pochází mnoho významných osobností. Mimo jiné také slavná herečka Vlasta Fabiánová nebo ten známý židovský činitel, který se snažil vyhledat ty nacistické pohlaváry, aby byli potrestáni v /nesrozumitelné/, potom /nesrozumitelné/ výrazná osobnost solidárnosti v Polsku. Například Jablinský, což je předseda z opoziční strany v Rusku Jabloko a další. Je to krásné město, které právě má svůj ráz. Je tam řeckokatolický církev velmi mohutně přítomna a vůbec jsem byl potom v Mukačimu a v Užhorodu, abych poznal trošku Zakarpatskou Ukrajinu, protože ta tehdy po roce 18 patřila k tehdejšímu Československu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak živá je řeckokatolická církev na východním Slovensku.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
A potom jsem navštívil Východní Slovensko, tam je také velmi živá řeckokatolický církev. Nové chrámy po tom roce 50 byli předány pravoslavné církvi, takže to nebylo snadně. Potom zase po roce 68 a 89, aby některé chrámy zase přešli do řeckokatolické církve, staví se tam nové chrámy a je naprosto přítomná ta religiozita na tom východním Slovensku a na Ukrajině, o tom ani nemluvím. To je velmi zásadní rozdíl oproti Čechám, kdy sice vidíte krásné kostelní stavby, ale v podstatě jako by to křesťanství vylo smrsknuto jenom na týto budovy, kdežto na tom východním Slovensku i na té zakarpatské Ukrajině cítí člověk, že je to něco, co patří životu té společnosti. Já to neidealizuju, ale pro mě jako pro člověka Čech to je velmi zajímavé. Já tam byl anonymně, nikde jsem nevystupoval, ale jenom jsem sledoval.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zaznamenejme ještě jednu událost respektive posun. Římskokatolická církev formálně oznámila změnu náhledu na trest smrti. Považuje ho za nepřístupný za jakýchkoliv okolností. Vatikán uvedl, že tento nový postoj k hrdelnímu trestu odráží názor papeže Františka, který trest smrti naprosto odmítá. Ten dosavadní katechismus při tom trest smrti povoloval, ale ve výjimečných případech. Co vlastně, proč došlo k tomu posunu. Jak se vůbec ta katolická dokrína vyvíjí?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
No tak papež František je známo, jakému záleží na úctě ke každému člověku, jak bezprostředně se dovede setkat s každým, bez ohledu na jeho společenské postavení a v podstatě on prosadil tedy změnu toho jednoho článku Katechismu katolické církve, že trest smrti je v podstatě nepřípustný. Vychází z toho že každý člověk má svojí důstojnost a tu důstojnost má i člověk, který se dopustil nějakého zločinu a je třeba tomuto člověku dát šanci, aby se obrátil, aby začal nový život a protože dnes jsou prostředky takového člověka izolovat, tak trest smrti potom tam nemá své místo. To je asi taková argumentace a východisko pohledu papeže Františka a myslím, že je to správné, protože se to tedy týká regulérního soudního jednání. Víme, že v některých státech světa dosud trest smrti je kodifikován, ale dneska jsou možnosti, že toho člověka izolovat na celý život. Já myslím, že je to větší trest někdy, když ten člověk dostane doživotí, než když dostane trest smrti, protože ono potom tedy ten zbytek života a někdy může být velmi dlouhý strávit v těch nepříznivých podmínkách vězení to není nic snadného, ovšem já bych řekl, že samozřejmě jsou výjimečné situace, například ve válce, když někdo zradí a tím pádem ohrožuje dejme tomu nějaký postup části armády, tak samozřejmě tam ta poprava je na místě, protože to ohrožuje celou tu koncepci, celý ten plán, takže ono to není tak jednoduché. Tady se spíše myslí, že ona ta regulérní soudní jednání, kdy ten člověk má možnost obhajoby a kdy přes to tedy soud uzná, že je tak zvláštní delikt, že by měl být izolován do konce svého života.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V jakých tedy konkrétních případech, ve výjimečných případech, jak jsem řekla, povoloval ten dosavadní katechismus, trest smrti.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
No právě když nebyly nějaké prostředky toho člověka izolovat, kdy by mohl zase ohrožovat takzvané obecné dobro nebo společnost a ty prostředky dneska jsou, takže myslíme, že opravdu je důvod přistoupit k tomuto postoji.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Provázelo změnu tohoto postoje Vatikánu nějaká bouřlivější diskuse nebo.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Ano je diskuse, jsou někteří katolíci, některé katolické skupiny, které se proti tomu bouří, takže já myslím, že je dobré, když se o tom bude mluvit, ještě více jako reflektovat tuto skutečnost, která opravdu jako není jednoduchá. Na druhé straně je opravdu život je tou hodnotou a člověk může sáhnout na život pro oběť ve prospěch těch druhých, ale musí se rozhodnout k tomu sám, ale sáhnout na život toho druhého, to opravdu bychom se měli bránit a samozřejmě lidská spravedlnost není absolutní, tudíž myslím, že je dobré, že papež František tento podnět dal.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Světící biskup pražský Václav Malý a jeho názory na svět. Já vám za ně děkuji přeju vám hezký den.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Děkuji a taky příjemný den i všem posluchačům.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý poslech dalších pořadů Českého rozhlasu přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.