Jan Jirák: V šedesátých letech se začalo mluvit o zakázaných tématech. Byla to úleva

8. srpen 2018
Jan Jirák

Šedesátá léta a zejména pražské jaro roku 1968 přineslo i významné uvolnění cenzury, začalo vycházet i několik nových periodik. Jaká to byla doba?

„Bylo to vyvrcholení situace, která se připravovala delší dobu. Už na konci 50. let začaly vznikat projevy, které si spojujeme s lety šedesátými. Byl založen Mladý svět, vznikl Semafor, objevil se časopis Světová literatura,“ říká mediální teoretik a vysokoškolský profesor Jan Jirák.

Jan Jirák: Sociální sítě jsou vysoce toxické. Čeká nás návrat k tradiční žurnalistice

Facebook

Společnost Cambridge Analytica oznámila konec činnosti. Neustála masový odliv zákazníků po aféře se zneužitím dat uživatelů Facebooku. Kolena jí podlomily i vysoké soudní výlohy. Plyne z toho pro současný mediální svět nějaké poučení?

Jak ale připomíná, i na začátku 60. let stále existovala poměrně dobře zorganizovaná kontrola médií, které přinášely zpravodajství. „To se začalo lámat až od ledna 68, kdy se ve veřejném prostoru začala objevovat témata, která byla do té doby dokonce zakázaná. Mám na mysli smrt Jana Masaryka nebo hodnocení odsunu Němců.“

„Muselo být pro lidi úlevné, že se začalo mluvit o věcech, o kterých přemýšlejí. Tedy že mohou sdílet věci s ostatními a radovat se z toho. Něco, co nám dnes přijde jako samozřejmost,“ říká.

Částečně tak došlo k interakci mezi mediální scénou, novináři a čtenáři. A přestože podle Jiráka novinářská obec na tehdejší situaci zareagovala trochu později, stále doba přinesla několik zajímavých osobností. Ať už byli spojeni s Českou televizí nebo v jiných médiích. „Objevily se i časopisy, které nám tu dobu téměř symbolizují. Třeba Reportér, který představoval zajímavý pokus o zpravodajsko-publicistický list.“

Velká role Rozhlasu

Alexander Dubček v roce 1968

Pozadu nebyl ani Československý rozhlas. Dnes si ho nejvíc spojujeme s událostmi srpna 68. „Opět se projevilo, že rozhlas je médium, které musíte ovládnout, když chcete vojensky ovládnout nějaké území. Dokáže mobilizovat, organizovat lidi, rychle předávat instrukce. Tam se ukázalo, v čem je důležitý.“

Mezi významné rozhlasové osobnosti té doby patří podle Jiráka například Jiří Dienstbier nebo Čestmír Suchý, kteří výrazným způsobem formovali veřejné mínění i chování lidí v kritických chvílích po invazi.

Bylo tedy uvolnění cenzury ve sdělovacích prostředcích jedním z největších úspěchů pražského jara? „Asi těžko měřit velikost úspěchů. Jsem přesvědčen, že jsou dva velké symbolické počiny, které si s pražským jarem spojujeme nejvíce. Jednak radost z toho, že se může mluvit a psát o věcech, které se tabuizovaly. A za druhé pochopitelně nástup nové filmové vlny, která nám šedesátá léta symbolizuje dodnes.“