Václav Havel byl na vojně nepřehlédnutelný, říká Andrej Krob

02185692.jpeg

Dramatik, herec a režisér Andrej Krob byl hostem čtvrtečního (18.11.) pořadu Setkání Hosta do domu.

"Zvláštní vydání" je název dokumentu, který jsme měli možnost vidět včera (17.11.) na televizních obrazovkách. Jeho režisér Andrej Krob se v něm spolu s Janem Rumlem, Pavlem Kačírkem, Janem Kašparem a dalšími někdejšími kolegy vrací k činnosti samizdatového Originálního Videojournalu, který v 80. letech mapoval nejrůznější disidentské aktivity, alternativní kulturní činnost apod. Impuls k jeho vzniku dal prý Václav Havel a jeho první žena Olga. Politickou část měl na starost Jan Ruml, zatímco Joska Skalník “bděl“ nad jeho kulturním zaměřením. Distribuce Videujournalu probíhala v bytech (např. i u A. Kroba). "Kdo měl video a byl naším člověkem, k sobě sezval zájemce o promítání." Jinak to prý tehdy nešlo.

Dokument obsahuje záběry z r. 1989, "které se ještě nikdy nedostaly na veřejnost v takovém rozsahu." Soustřeďuje se na zákulisí politických jednání a atmosféru rozjitřeného davu na Václavském náměstí a na pražské Letné. "Tehdy jsme přes den lítali po Praze a nosili natočený materiál k Janu Kašparovi. Tam se to všechno dávalo dohromady. Sestříhané jsme to pak roznášeli do divadel a knihkupectví, kde se Videojournal dostával na obrazovky".

Pro A. Kroba byla nejsilnějším zážitkem revoluční a porevoluční Prahy "ta neopakovatelná atmosféra, kdy se lidé na sebe usmívali, úředníci byli vstřícní a mladší pouštěli starší sednout v tramvaji. Najednou jsme byli všichni na stejné lodi." Něco podobného prý zažil po okupaci v roce 1968, kdy byl národ podobně semknutý. "Je zajímavé vidět, jak to vypadá, když všichni lidé myslí stejně. I když ne nadlouho. Ale tak je to správné, protože se nastolila demokracie a všichni jsme se demokraticky rozešli ke svým názorům," podotkl.

Dramatik Václav Havel si vyzkoušel i režisérskou profesi

Jako disident a jeden z prvních signatářů Charty 77 se A. Krob zná s Václavem Havlem. Poprvé se setkali v r. 1957 na perónu tehdejšího Hlavního nádraží v Praze (dnes Wilsonovo), odkud vlak s branci odjížděl do posádky v Českých Budějovicích. "Na vojně nás ubytovali na stejné chodbě a přehlédnout V.Havla bylo nemožné. Pořád něco studoval a chodil s malou kartotékou v ruce, kde měl poznamenáno, co už přečetl a co se teprve přečíst chystá". Na útvaru dal Havel také dohromady divadlo, které sbíralo všechny možné vojenské ceny. Ale jen do té doby, než se "provalil" jeho původ. To byl konec všech poct. Pak se v r. 1963 sešli v Divadle Na zabradlí, kde A. Krob dělal jevištního mistra a při práci se stali přátelé.

Po odchodu z divadla pracoval s "cimrmanovskou partou", kde dostával i malé roličky. Byla to pro něj šťastná léta, stejně jako v Divadle na tahu, které pomáhal založit. "Nešlo nám o nějaké disidentské divadlo, ale spíš o jakési povyražení. Inscenovat Havlovy hry byl adrenalin." První byla Žebrácká opera, která byla uvedena v jedné hospodě v pražských Horních Počernicích. J. Krob ale potom musel opustit zaměstnání a až do sametové revoluce se živil mimo divadlo.

Po listopadu 1989 se A. Krob rozhodl nenechat legendu Divadla Na tahu ležet ladem. Postupně obnovil seskupení amatérů a dnes už i divadelních profesionálů, se kterými v posledních šestnácti letech inscenoval většinu her Václava Havla, ale také např. Beckettovu "Poslední pásku" nebo Čechovovy "Tři sestry". "My jsme nezkameněli, nestali jsme se profesionálním divadlem a nemáme ani stálou scénu. Jednou velkou výhodou toho všeho je, že se nemusíme řídit diváckým vkusem a můžeme zachovávat náročný repertoár, kterým hry V. Havla určitě jsou."

Rozhodnutí V. Havla režírovat filmovou adaptaci své hry Odcházení je podle A. Kroba dobré. I když on sám nepatří k příznivcům názoru, že by se měla přenášet na velké plátno. "Když se ale Václav rozhodl, je to další z jeho statečných kousků, před kterými je třeba smeknout," uzavřel A. Krob.

Více se dozvíte v přiloženém audiozáznamu ...

<hr /><hr /><br /><br /><br /><br />

Nestihli jste středeční vysílání Hosta do domu? Přečtěte si článek Jana Sklenáře s názvem: Jan Fischer: "Nemám komu si stěžovat a ani proč"

Jan Fischer v Českém rozhlasu
<hr /><hr /><br /><br /><br /><br />