V Praze byl objeven světový unikát

Břetislav II. zemřel v roce 1100 a byl pohřben na hřbitově u severní stěny baziliky sv. Víta. Vzápětí nato nechala jeho sestra Ludmila nad hrobem vztyčit kapli sv. Tomáše, která se stala součástí baziliky. Kaple zanikla někdy k roku 1370 v souvislosti se stavbou gotické katedrály. Podle soudobých zpráv byly ostatky Břetislava II., společně s ostatky dalších panovníků, do katedrály přeneseny v roce 1373.

Při stavebně historickém a archeologickém výzkumu, prováděném při dostavbě katedrály v roce 1914, však bylo konstatováno, že v prostoru bývalé kaple sv. Tomáše se nadále nachází hrob s mužskou kostrou, tato situace byla také zachycena na plánu. To by však znamenalo, že v roce 1373 již nebylo povědomí o přesné lokaci hrobu Břetislava II. a do gotické tumby byly přeneseny ostatky někoho jiného. Tuto skutečnost prokázal antropologický průzkum, prováděny po otevření tumby v roce 2002. Nalezené kosti totiž patřily dvěma malým dětem (jednomu novorozenci, druhému starému zhruba dva roky), dvěma ženám a jednomu jedinci s neurčitelným pohlavím.

Kvalitní materiál

Mezi ostatky, především dětskými, se nalezly velmi drobné fragmenty textilií. Jejich konzervování v letech 2009-2010 provedla Vendulka Otavská.
Ukázalo se, že látky jsou dvě, avšak velmi podobné. Jsou hedvábné, mimořádně jemné ( hustota na 1 cm ve směru osnov i útků je okolo 60 nití), transparentní, tkané plátnovou vazbou a nejsou vzorovány. Jejich charakteristickým rysem je krepovitost (osnovní i útkové nitě jsou silně zvlněné). Tohoto efektu bylo dosaženo s pomocí poměrně silného stejného zákrutu osnovních i útkových nití (u obou ve směru Z) a nízkou dostavou, což také způsobilo, že po odstřižení z tkalcovského stavu se textilie výrazně smrštila a zmenšila v délce i šířce. Rozdíl mezi oběma tkaninami je ten, že u první látky jsou osnovní nitě výrazně slabší než u druhé.

Jak se tkalo ve středověku?

Raně středověké až vrcholně středověké mimořádně jemné tkaniny se tkaly ze lnu a hedvábí, ojediněle z mořského hedvábí. V antických a raně až vrcholně středověkých pramenech bývaly takovéto látky často obecně nazývány „byssus“, což je původně zoologický název pro mořské hedvábí. Je však zřejmé, že se tento výraz již od antiky zaměňoval a používal i v širším slova smyslu, přestože se zdá, že se nejvíce vztahoval ke lněným tkaninám. Jako provenience mimořádně jemných lněných látek se ponejvíce uvádí Sýrie a Egypt v oblasti dolního Nilu, hedvábné měli zhotovovat hlavně Arabové, a to na území Andalusie.
Velmi jemné látky s osnovami a útky se silným stejným zákrutem Z a s krepovým efektem jsou často považovány za druhotné relikvie (ponejvíce za roušky Panny Marie): zhotovené ze lnu se například nacházejí v kostelech v Trevíru (Liebfrauenkirche), Hildesheimu (St. Maria Himmelfahrt) či na Pražském hradě (sv. Vít). Obdobné, ale z hedvábí, jsou uloženy v kostelech v Zurzachu (St. Verena), Beromünsteru (St. Michael) či opět na Pražském hradě (Všech svatých, tumba sv. Prokopa).

Košile

Celek všech dochovaných částí košile s křížkem|foto: Správa Pražského hradu

Velmi jemné látky s krepovým efektem se také, i když ojediněle, nacházejí při archeologických výzkumech. Nejsou to tedy relikviářové tkaniny, ale většinou zbytky ženských pokrývek hlavy: z Burgosu (Santa Maria la Real de Huelgas), ze sídlištních vrstev v Londýně (Muzeum of London) či z Pražského hradu (sv. Vít, královská krypta).
Z první tkaniny z tumby knížete Břetislava II. byla ušita dětská košilka, její dochovaná délka je 24 cm (předpokládaná cca 27 cm), délka rukávů 14 cm, šířka zad cca 14 cm. Pro vytvoření předního i zadního dílu byl použit jeden nepřerušený dlouhý pruh tkaniny o plné šíři cca 15 cm. Po stranách byly vloženy dvojice dlouhých trojúhelníkových klínů. Výstřih byl oválný. Přední část byla po celé délce rozstřižena, pod výstřihem byl krátký nesešitý rozparek, stažený svazkem hedvábných nití. Rozparek byl ukončen vsazením kratšího klínů, který košilku rozšířil. Odpovídající klín byl vsazen i do nastřižení v dolní části zad. Rukávy jsou dlouhé, v průramku jednoduše vytvarované, směrem k zápěstí se mírně zužují. Košilka má našitou kapuci, její okraj lemující obličej zdobí splétaná stužka. V oblasti nad čelem byl zlatou nití (pozlacená lamela s hedvábnou duší) technikou kladené nitě vyšit křížek.

Nohavice

Z druhé tkaniny byly ušity dětské nohavičky o rozměrech délka cca 24 cm, obvod dolního okraje nohavic cca 22 cm, obvod pasu cca 59 cm. Jejich přední část byla vytvořena z obdélného dílu o plné šíři tkaniny cca 16 cm. Tento díl byl v dolní části středem rozstřižen. Zadní část nohavic byla sestavena ze dvou obdélníkových dílů, opět v plné šíři látky, mezi něž byl vsazen malý čtvercový díl. Na vnějších stranách byly obě nohavičky opatřeny bočními trojúhelníkovými klíny tak, aby se směrem k pasu rozšiřovaly. Pás vzadu byl vytvořen protáhlým dílem se zúženými konci, díl, který původně zřejmě tvořil pas u přední části nohavic, se nedochoval. V pase byly nohavice jistě nějak staženy, z dochovaných fragmentů však není způsob přímo patrný. Oblast rozkroku je z větší části narušená, lze však předpokládat, že zde byly vsazeny trojúhelníkové klíny.

Precizní práce

Celek všech dochovaných částí kalhot|foto: Správa Pražského hradu

Oba oblečky byly velmi pečlivě krejčovsky zpracovány: díly košilky byly sešity hedvábnou nití, záložky ve švech i krajové byly většinou dvojité a otočené směrem na líc oděvu. U kalhotek se šicí niť nedochovala, pouze dírky po stehách, záložky byly také dvojité.
Podle dochovaných rozměrů a po srovnání s antropologickými údaji o dětech lze šatičky jednoznačně interpretovat jako pro velmi malé dítě, v podstatě novorozeně. Přestože jsou tak malé, je udivující jejich komplikovaný střih, především rozšíření košilky pomocí klínů.To samé je u kalhotek směrem k pasu, zřejmě bylo pamatováno na plenky. Pomocí klínů se od 12.do 14. století konstruovala většina oděvů - košilí, tunik, cotte i surcotů -, které náležely mužům i ženám. Tento detail se nachází například na oděvech královské dynastie v klášteře Burgosu (Santa Maria la Real de Huelgas), na oděvech z pohřebiště Herjolfsnaes (dnes Kodaň, Nationalmuseets) nebo u košile infantky Marie (Leon, Colegiata de San Isidoro, dnes Madrid, Museo del Traje). U kalhotek je kromě klínů po straně zase charakteristický čtvercový díl na zadní části. Tohoto detailu si lze povšimnout například na nohavicích (jsou však starší) z Thorsbergu (Schleswig-Holsteinisches Landesmuseum) či z Damendorf (Landesmuseum).

Nic podobného neexistuje

Středověkého dětského oblečení se dochovalo naprosté minimum: již zmíněná košile a kalhoty infantky Marie, košile a kalhoty infanta Alonsa (Museo de Valladolid, košile je dnes fragmentární, kalhoty již neexistují) a neurčitelné fragmenty svrchního odění z kostela v Uvdalu (stavkirke). Tyto šaty však patřily již trochu větším dětem.

Pro interpretaci oděvu je zcela určující existence kapuce s vyšitým křížkem ze zlaté nitě. Obleček proto musíme považovat za křestní, křížek na kapuci byl navíc umístěn tak, že přikryl místo, kde při křtu bylo čelo dítěte potřeno svěceným olejem do znamení kříže, tím se mělo zabránit rychlému vyprchání oleje.

Kdy košilka vznikla?

Vzhledem ke kvalitě tkaniny, zlaté nitě i preciznosti zpracování se lze domnívat, že obleček byl importem pravděpodobně ze Španělska. Především střihové detaily jej předběžně vročily do 2. poloviny 13. století. Tuto dataci také potvrdil průzkum 14C: okolo 1270-1280.
V bazilice sv. Víta byla pohřbívána přemyslovská knížata, jejich rodiny a klérus. Lze tedy uvažovat o jednom z dětí Přemysla Otakara II. nebo Václava II., které se asi narodilo nemocné, bylo narychlo pokřtěno a po smrti bylo v křticím oblečku uloženo do země poblíž již tehdy existujícího hrobu Břetislava II. Ostatky byly potom zřejmě „omylem“ přeneseny jako knížecí.

V každém případě je nález novorozeneckého křticího oblečku unikát, k němuž podle dostupných pramenů neexistuje analogie.

Autorka je archeoložka Správy pražského hradu