V lese se nemá křičet? Přílišné ticho ale děsí medvědy

Kromě vlků se do českých zemí vracejí i medvědi. V Meteoru jsme připomněli jejich historii i to, čím se můžeme inspirovat v zemích, kde soužití lidí s medvědy nebylo nikdy přerušeno.


Příspěvky v Meteoru 16. 5. 2015
01:01 Periferie českého jazyka
10:55 Návrat medvědů do přírody
20:24 Jak drahé je zdarma aneb Voda v Indii
31:42 Mizející polystyren
41:44 Studna, ve které prší

Dokud bylo lidí málo, konflikty s medvědy nebývaly příliš časté. Přibylo jich, až když se lidské osídlení začalo rozpínat do středních a vyšších poloh. Lidé brzy vymysleli mnoho způsobů, jak mohou ulovené medvědy zužitkovat. Zdaleka nejde jen o medvědí kožešiny, připomíná biolog Jan Andreska:

„Ještě ve dvacátém století řezníci na Spiši a na Liptově prodávali medvědí maso. Další užitek byl lékařský a lékárnický: medvědí sádlo se používalo proti kašli a astmatu. Medvědí žluč jako medikament proti vnitřním onemocněním se dodneška používá v čínské medicíně.“

Užitkem z medvěda, i když nepřímým, byla i odměna za zastřelení, tedy zástřelné.
„Od doby, kdy u nás začali vládnout Habsburkové, se hned v prvním loveckém řádu vypsala odměna na úlovek medvěda a vyplácela se až do devatenáctého století. Částka se v čase ani příliš neměnila.“

Poslední medvědice na Šumavě

Poslední oblastí v Čechách, kde se medvědi udrželi, bylo panství okolo Českého Krumlova. Zásluhu na tom měli hlavně tehdejší myslivci.

Místo skonu poslední medvědice bylo tehdy v roce 1856 zaváté sněhem

„My si těžko umíme představit, že něco je chráněno proto, aby to následně bylo loveno, ale tehdy to bylo přesně tak,“ říká Jan Andreska, „tam se z osmnáctého století, kdy všude jinde v Čechách byli vyhubeni, přehoupli do století devatenáctého. Poslední šumavská medvědice se dožila roku 1856. Nakonec ji zastřelili ne proto, že by ji bývali chtěli ulovit, ale protože ji chtěli zachovat ve sbírkách muzea.“

Vycpaná medvědí stařenka je dnes vystavená hned vedle posledního šumavského vlka. Oproti mohutným huňáčům, které známe třeba ze Slovenska, na první pohled překvapí svým malým vzrůstem. Podle Jana Andresky to může svědčit i o jejím původu:

„Kromě pohlavního dimorfismu – samice jsou vždycky menší – jsme se dopracovali k tomu, že tu asi byli medvědi, kteří souviseli spíše s jihoevropskou populací. Ta pronikala z Balkánu přes východní kraj Alp asi až na Šumavu.“

Návrat medvědů do Beskyd i jinam

Slovensko se vydalo cestou ochrany medvědů už od třicátých let minulého století. Dnes tam žije přibližně šest set až tisíc medvědů. Jde pouze o kvalifikované odhady, medvědy je těžké sčítat na velké ploše. Různě migrují a neznají hranice.

„Už v roce 1946 tato populace poskytla prvního migranta, který se dostal do pralesa Razula v Beskydech. Přibližně od roku 1970 už výskyty medvědů v Beskydech byly každoroční. V roce 2013 byla prokázána přítomnost medvědice s medvíďaty v lesích Těšínska. Nikdo neví přesně, jestli se jí narodila na polské nebo české straně. Protože ale hranici překonávala, můžeme je považovat za svá vlastní.“

Jak se vyhnout setkání s medvědem

Na rozdíl od plachých vlků mohou být medvědi při kontaktu s člověkem potenciálně nebezpeční. Lidé, kteří žijí v oblastech s medvědy, se s nimi do konfliktu často nedostanou. Dílem proto, že se jich sami bojí, a dílem proto, že jsou zvyklí se v lese patřičně chovat, všímá si Jan Andreska.

„Když cestujete rumunskými horami, tak slyšíte, že Rumuni jdou, pokřikují na sebe, zpívají si. My jsme v Čechách zvyklí děti učit, že když nebudou v lese ticho, tak nic neuvidí. Rumuni jsou vychováváni přesně opačně. Když nebudou náležitě hluční, tak se potkají s medvědem a ten jim třeba něco udělá.“

Není třeba v lese vyloženě křičet jako pavián, i když i to se může hodit. Postačí, aby medvěd přítomnost člověka včas rozeznal a vyhnul se mu. Nebezpečné je, když člověk překoná vzdálenost okolo deseti metrů (u každého medvěda je to jinak). Medvěd se blízkého překvapení bojí a zaútočí.

„Když má včas sdělení, zpěvem, křikem, že se tam potulují lidé, tak se vydá celkem rozumně na ústup.“

Potkali je u Lanžhota

Zpráva o beskydských medvědech je stará několik let. Od té doby medvědi prošli Bílé Karpaty, přeplavali řeku Moravu a dorazili do oblasti Podluží. Lidé je spatřili v pralese u Lanžhota. Medvěd patrně instinktivně cítil, že by se tam mohl uživit. Další výskyt medvěda byl letos zaznamenán v pásu lesa mezi Hodonínem a Lanžhotem.

„Během tří let je to už druhý medvěd v té samé lokalitě. To dává určitou naději, že medvědi u nás dříve nebo později trvalou populaci vytvoří. Bude nutné se připravit, že se s nimi budeme pravidelně setkávat,“ uzavírá biolog Jan Andreska.