V Anglii bodovali čeští ptáci
Letošní projekt nahrávání strnadích hlasů se za lamanšským kanálem postaral o drama. Zažili ho čeští vědci, kteří tam výzkum, uskutečněný také díky nahrávkám posluchačů Meteoru, prezentovali. Chcete-li vědět, jak ovlivňujete běh vědy, čtěte dál. Do zákulisí nás zavede jeden ze spoluautorů projektu.
Na konferenci do anglického Norwiche jsem odjížděl především s cílem zaujmout britské publikum, a získat tak potenciální dobrovolníky, kteří by pro nás nahrávali v dalším roce v rámci projektu Yellowhammer Dialects. To moji kolegové měli poněkud větší nároky. Mírnější Lucka Diblíková mi kladla na srdce, že se domů nesmím vrátit bez dalekohledu, hlavní to ceny pro nejlepší studentský plakát (poster). Adam Petrusek, ten mi rovnou řekl, že pokud nevyhraju, můžu si hledat nové občanství.
Usmál jsem se jejich výhrůžkám (samozřejmě planým) pod vousy. Přestože se Lucce plakát skutečně povedl náramně, říkal jsem si, že v mezinárodní konkurenci bude opravdu těžké obstát. A že náš plakát bude na konzervativní Brity působit jako rudý hadr na býky (i když toto přirovnání pokulhává, když jsou býci barvoslepí). Ale abych nepřišel o občanství hned, slíbil jsem, že pro vítězství udělám maximum.
Leč hned samý úvod mi poněkud vyfoukl vítr z plachet. Sotva jsem totiž přijel na místo činu, pořadatelé jen vrtěli odmítavě hlavou. Nejsme prý registrováni mezi studentskými plakáty, a tudíž se soutěže nemůžeme zúčastnit. Byl jsem si naprosto jistý, že jsem s člověkem, který měl koordinaci na starosti, komunikoval a že naši účast potvrdil. Když jsem jim ale na telefonu ukázal email, s pravou britskou zdvořilostí uznali, že chyba není na naší straně. To situaci brzy obrátilo v náš prospěch. Nastal ale jiný problém.
Kvůli zdržení jsme přišli o prestižní "první lajnu", kolem které všichni chodí na snídani a při přestávkách mezi jednotlivými programovými bloky, apod. Nebyl jsem si jistý, kdo vlastně o vítězství rozhoduje – hlasují o tom samotní delegáti nebo to má za úkol nějaká komise? Proto jsem považoval volbu místa za velmi podstatnou. Rozbaloval jsem plakát a snažil se vcítit do role ostatních účastníků. Odkud bude na plakát nejlépe vidět? Lucka jej naštěstí vyvedla v černo-žlutých barvách. Jde o kombinaci, kterou se v přírodě (a vlastně i v lidské společnosti) signalizuje nebezpečí, právě proto, že je již z velké vzdálenosti patrná a nelze ji přehlédnout. Když nastal okamžik, který je na každé konferenci vyhrazen právě plakátům, tedy takzvaná poster session, kdy autoři prezentací stojí u svých děl a odpovídají na případné dotazy kolegů, všiml jsem si, že zbarvení asi funguje. Ale díky výstražnému zbarvení lidé byli k plakátu současně přitahováni, i se jej báli (tak nějak si musí připadat samec kudlanky či hyeny při námluvách). Zvědavost zvítězila jen u těch nejodvážnějších.
Jaké bylo asi jejich překvapení, že místo aby jim plakát dal žihadlo, nabídl jim čtivý rozhovor Sherlocka Holmese s doktorem Watsonem a možnost poslechnout si různé dialekty. Musím přiznat, že právě použití Sherlocka Holmese jsem považoval za nejriskantnější. Bál jsem se trochu, že bude Brity spíše urážet, že jsme si dovolili na plakátu použít jejich vlastní rodinné stříbro (taky bychom asi koukali divně, kdyby se u nás nějaký cizinec vytasil se Švejkem). Ale dali jsme si záležet, aby se v našem "komiksu" vyjadřovali náležitě, dle literární předlohy. A jelikož byla přinejmenším reálná postava, podle které Doyle Holmese stvořil (jeho univerzitní profesor Dr. Joseph Bell), odborníkem na akcenty, spojení dávalo svůj smysl.
Nakonec to dopadlo právě naopak – Sherlock Holmes byl terno. Mezi účastníky se šířila šuškanda - už jste viděli ten plakát se Sherlockem? Zájem byl dokonce tak veliký, že brzy zmizely doprovodné materiály. Abych poptávku uspokojil, vydal jsem se do města dotisknout další texty, aby si lidé nemuseli vše opisovat.
Zájemců o naši prezentaci bylo stále více (a já u ní pro jistotu trávil maximum času, prakticky o každé pauze mezi přednáškovými bloky). Když se ze sluchátek ozvaly strnadí dialekty, oči posluchačů se vždy rozzářily. Pro některé byla informace o nářečích naprostou novinkou, jiní se mnou diskutovali nad tím, jakým dialektem by mohli zpívat strnadi z jejich oblasti. Ruský kolega Nikita Rubtsov mě poučil o tom, jak zpívají strnadi v daleké Sibiři (opravdu podivně – jako dialekt BC, akorát často vynechávají slabiku B). Britka Dawn Andersonová mi zase přislíbila nahrávky, které pořídila v rámci svého terénního výzkumu ve Skotsku.
Brzy jsem začal slýchat od ostatních účastníků konference, že určitě vyhrajeme. Sám jsem se v to odvážil doufat až ve chvíli, kdy se k našemu plakátu přitočil předseda výběrové komise a jakoby nic se ptal, kdo všechno z uvedených autorů jsou studenti. Najednou ve mně byla malá dušička - co když po mně budou chtít nějakou děkovnou řeč? To by byla výzva v češtině, natož v anglickém jazyce před sálem plným ornitologických kapacit. Co bych asi tak řekl? Že má hlavní podíl na vítězství Lucka, která se musí učit na státnice, a proto tu není? A že bych chtěl touto cestou poděkovat českým dobrovolníkům, bez kterých bychom toho nikdy nedosáhli?
Přišel čas na závěrečný ceremoniál. Musím říci, že naštěstí pro mne se nejdřív předávala cena pro nejlepší přednášku. Sledoval jsem pečlivě a s napětím, co budou chtít po výherkyni. Nic! Nemusela říci veřejně ani slovo. Sláva! To by po mně také nemuseli nic chtít. Sotva mi stačil spadnout kámen ze srdce, již nás hlásili. V naprostém transu jsem doklopýtal po schodech pro suvenýr za první místo. Přijímal jsem gratulace od ostatních účastníků, loučil se s některými lidmi, se kterými jsem se seznámil a kteří snad pomohou k dalšímu šíření projektu a vůbec mi nedošlo, že už je čas vydat se na cestu. Ujel mi tak zpáteční vlak do Londýna. Díky velké časové rezervě už další vlak neměl šanci vydat se na cestu beze mne a autobus z Londýna domů jsem stihl i tak. Lucka by tady jistě ráda podotkla, že autobus směrem z Prahy do Londýna jsem taky stihl s odřenýma ušima, a že to tedy není žádné překvapení.
Co vlastně stálo za naším vítězstvím? Za převratnou považovala komise hlavně jeho interaktivitu. Uměl přehrávat zvuky díky tomu, že jsme do něj vložili interaktivní počítačovou obrazovku s dotykovým displejem. Taková drobnost, ale nikoho jiného to zatím, světe div se, zřejmě nenapadlo. Lidé byli také velmi uneseni i množstvím dat, která se podařilo během tak krátké doby pořídit. Za to patří dobrovolníkům opravdu obrovské uznání. Díky jejich práci se podařilo opět trochu pozvednout jméno naší republiky (samozřejmě jen v rámci komunity ornitologů). Ještě v červnu o našich strnadích projektech psali v Timesech a naši zemi uváděli chybně jako Czechoslovakia. To se snad nyní již nestane :-)
Naše strnadí projekty mají již nyní v Anglii dobrý zvuk (pomohla k tomu jistě i účast Adama a Terky Petruskových na předchozí konferenci v Newcastlu). Díky tomu se snad můžeme těšit, že v další sezoně se Britové vrhnou do práce podobně svědomitě jako lidé u nás :-)
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
