Úžasné životy: Petr Hapka podle Báry Štěpánové

„Nebyl to člověk, který se hned každému otevřel. Proto jsme byli nadšení, když nás, tuším po dvou letech, pozval k sobě domů. A protože měl trochu posunutý životní rytmus, k pozvání došlo okolo druhé hodiny ranní.“ Tak začíná své vyprávění herečka a zpěvačka Bára Štěpánová.

Nic mi nenapsal 

„Bydlel v nádherném stavení. Bylo přeplněno starožitnostmi a veteší, kterou Petr naprosto miloval. Měl obrazy dokonce i za odpadkovým košem. Jinde prostě už nebylo místo. A já si usmyslela, že sednu za piano a zazpívám jednu z jeho písní, okouzlím ho svým hlasem a on pro mě bude psát.“

„Nabídl se, že mě doprovodí, ale mě se v tu chvíli vůbec nelíbilo, jak hraje, tak jsem ho drze od kláves zase vyhodila. A on jen řekl: Ale já tu píseň napsal!“ směje se Štěpánová. „A žádnou píseň pro mě nenapsal. Přesto jich mám pár v repertoáru a zpívám je strašně ráda.“

Hudba pro něj byla nesmírně důležitá

Hapka napsal za svůj život spoustu filmové hudby a nespočet písní. Proslavila ho však především spolupráce s Hanou Hegerovou. Jeho textařskými partnery byli Pavel Vrba, později Zdeněk Rytíř. Ale zcela zásadní je jeho spolupráce s Michalem Horáčkem.

Čtěte také

Šlo nám o to, abychom z ničeho udělali něco, popisuje Michal Horáček spolupráci s Hapkou

„Byli naprosto rozdílní – Petr byl bohém a pracoval jen, když ho políbila múza. Michal naopak bohém není ani omylem. Je naopak nesmírně pečlivý, pracovitý, vzdělaný a všechna další možná adjektiva, která najdete. Ale nějakým způsobem jim to prostě skvěle fungovalo,“ popisuje Bára Štěpánová.

„Hudba pro něj byla skutečně důležitá. Ať už jako prostředek uměleckého vyjádření, nebo jako způsob, jak sobě, svým dětem a ženám dopřát život podle jeho představ. Byl dobrý a věděl to o sobě. Rozhodně netrpěl falešnou skromností. Na druhou stranu si vůbec nepotrpěl na obdivné tirády.“

Pán z Okoře

„Petr byl skutečně Pán z Okoře a já po jeho odchodu velmi silně cítím, že ta obec o něco zásadního přišla. Skutečně jí dával specifickou atmosféru. Vůbec mi hodně chybí. Dokonce jsem z telefonu nesmazala jeho číslo, je to taková jiskřička naděje, že se třeba ještě objeví. Já vím, že je to nesmysl, ale…“ uzavírá vyprávění Bára Štěpánová.

„Jsem nesmírně vděčná, že jsem se s ním mohla potkávat. A přestože poslední část jeho života byla následkem nemoci hodně smutná, navštěvovala jsem ho alespoň jednou dvakrát do týdne. Mistře, byl jste fakt dobrej.“