Úžasné životy: Jaroslava Adamová podle Jana Čenského
Snad každý má herečku spojenou s výraznou rolí. Ať už v divadle, televizi, rozhlasové hře nebo některém z mála filmů, ve kterých se přes nesporné mistrovstí objevila.
„Já si ji pamatuju jako skvělou, byť nekompromisní, a někdy až drsnou profesorku herectví na pražské konzervatoři“, začíná náš rozhovor herec a moderátor Jan Čenský. „Kdykoliv jsme uviděli po schodech stoupat její rudé vlasy, začali jsme se třást, co si na nás zase vymyslí. Divadlo pro ní bylo vším, a naprostou profesionalitu, nasazení a připravenost, vyžadovala i od nás. Za každou cenu! A my před ní měli takový respekt, že její slov pro nás bylo písmem svatým“, vzpomíná na svá studia Čenský.
S divadlem začínala ještě ve válečných letech
Za svou dlouhou kariéru se potkala s nejvýznamějšími českými divadelníky, obzvláště ráda vzpomínala na Jiřího Frejku a Vlastu Buriana. Zcela zásadní pak byla její spolupráce a především hluboké přátelství s Janem Werichem.
„I přes ostrá slova, pro která nikdy nešla daleko, vím, že nás, své žáky, milovala. Ráda se s námi setkávala i dávno poté, co jsme konzervatoř dokončili. Svoje soukromí si ovšem bedlivě střežila, tam nás, svoje posluchače, nevpouštěla. Jen zprostředkovaně vím, že to vůbec neměla snadné, její manžel, JUDr. Albert byl pro komunistický režim od počátku nepohodlný. I ona sama, se svou nekompromisní a přímou povahou, nebyla zrovna ideálním občanem pro systém vyžadující poslušnou stádnost. Možná i proto dostávala jen tak málo příležitostí ve filmu,“ zamýšlí se Jan Čenský.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
