„Už jsem si říkal, že stáhnu oponu.“ Cestovatel Miroslav Zikmund odešel navždy

Čtěte takéVše o Miroslavu Zikmundovi na webu Českého rozhlasu

„My jsme s Jirkou udělali kolem 3000 besed. Jak rozhlasových, tak živých, televizních, po celém světě, v různých jazycích. Takže v 92 letech jsem si už řekl, že stáhnu oponu. Prostě vyhýbám se,“ vysvětloval Miroslav Zikmund v roce 2011, proč už nedává rozhovory.

Poprvé cestoval s falešnými doklady

Málo se ví, že Zikmundova první zahraniční cesta byla za protektorátu na falešný průkaz do Alp a tam na vlastní žádost přespal ve vězení. „Bylo to v době, kdy Němci odzbrojili italskou armádu. V pohraničí se potloukala spousta zběhů a hrozilo, že za něj budu i já považován,“ vzpomínal.

Cestovatelským vzorem Zikmundovi byl Emil Holub. „On udělal pro tuto zemi to, co dosud žádný Čech, resp. Rakušan. Bohužel jeho význam Praha nikdy nedocenila. Dodnes nemá v metropoli ani svůj stánek“|foto:Český rozhlas

„Jelikož ve všech hotelích bylo plno a já věděl, že mě seberou, když budu ležet někde na lavičce, tak jsem šel rovnou na policii,“ smál se muž, který má spolu s Jiřím Hanzelkou na kontě světový rekord za ujetí 1000 km v osobním voze núbijskou pouští.

„Když jsem později přistával v Asuánu a viděl pod sebou tu jedovatou žluť pouště, nekonečnou, tak jsem to řekl nahlas: Jací jsme to byli před těmi pár lety šílenci, že jsme si vzali do hlavy jet ze severu z Káhiry až na jih po ose,“ přiznával zpětně.

Dvě slavné výpravy

„My jsme v Tatře prostě zaklepali na dveře s tím, že chceme propagovat tento vůz. Na stůl jsme vyložili podrobné plány cesty. Generální ředitel Růžička nás vyslechl a po týdnu nás informoval, že si plácneme,“ popisuje Miroslav Zikmund|foto:Vít Pohanka, Český rozhlas

Na první výpravu se svou legendární Tatrou odjížděli v roce 1947. Vraceli se do úplně jiné země na začátku politických procesů v 50. letech. „Kdybychom odjezd byli ještě odkládali o pár měsíců, tak jsme nikdy nevyjeli,“ předpokládal. Přesto neemigrovali.

„Ten pocit, že kdybychom se nevrátili, odskáčou to rodiče, celé vedení Tatry, Československého rozhlasu. My jsme taky byli vlastenci.“ Za Zvláštní zprávu č. 4, která popisovala hospodářskou situaci na dálném východě a Uralu, ale po návratu z druhé expedice dostali na 20 let dištanc.

My jsme se nikde neučili být cestovateli. Ale měli jsme několikaleté přípravy, znali jsme jazyky, složili jsme inženýrské diplomy a pak se nechali najmout do Tatry jako dělníci. Tam jsme se naučili, jak zacházet s nářadím, co a jak opravit a také které náhradní díly musíme vzít s sebou a které netřeba.

O čem si během několikaletých expedic dva muži vlastně povídali? „Dokázali jsme si nejen povídat, ale také mlčet,“ vysvětluje Zikmud. „Když sedíte za volantem a máte za sebou nějaké dojmy, potřebujete si je zafixovat. Není nic horšího než dva ukecaní chlapi.“

V Rusku jsou pořád neobjevená místa

Miroslav Zikmund a Martina Kociánová|foto:Martina Kociánová, Český rozhlas

I dnes je ale podle něj stále co objevovat. „Domnívám se, že v Rusku je ještě spousta míst, která jsou neobjevená. Je tam obrovská romantika. My jsme na některých těch místech ani nebyli, protože byla nedostupná. Ani automobilem, jedině letecky. Pokud se najde takový další český Eskymo Welzl, tak ten tam má šance úplně fantastické.“

„Jinak já bych nebyl proto, abychom cestovali na Měsíc ani na Mars. Protože tady na té modré planetě máme tolik krásy, tolik nádhery, tolik dosud neobjevených zemí... Bylo by to plýtvání časem a energií sápat se do těch nadhvězdných výšin.“