Tis je okrasný, jedovatý i jedlý
Mnoho zahrádek se přesazuje do okrasných účelů, v němž najdeme listnaté i jehličnaté dřeviny různých čeledí i druhů. Mezi těmi jehličnatými často najdeme také tisy.
Nejčastěji využívaná krása se jeví na tisech (TAXUS). Celý rod má jen 5 - 7 druhů, mezi nimi je nejčastěji tis červený (T. BACCATA, zcela přeloženo z latiny je to tis bobulnatý). Dalším druhem je tis japonský (T. cuspidata) neboli osinatý a ještě jejich kříženec tis střední (T. media).
Tisy jsou dvoudomé tmavozelené jehličnany sloupovitého rozložitého tvaru až menší stromy - malé ve skalkách, velké v parcích, dekoračně sestříhané jako ploty a obruby. Okrasnost se projevuje také v tuto podzimní dobu výrazně červenohnědou, paprskovitou sloupatelnou borkou, na větévkách jsou čárkovité jehlice, na rubu světlejšího odstínu. Teď jsou tam bobule.
Tisy rostou v každých půdách jak solitérně, tak skupinovitě, snášejí zastínění i plné olsvětlení. Skvěle se tvarují, snáší každý sestřih; je zcela mrazuvzdorný, v přírodě je tolerantní k suchu i znečištěnému ovzduší. Uplatní se i sestříhané větévky do dekoračních kytic, slavnostních i smutečních věnců. Neopadává a dlouho vydrží vzhledný.
Celý tis je jedovatý při požití kterýchkoliv částí, zvěř i hlodavci v půdě jeho dřevo při okusu vynechávají. Jedovaté jsou kořeny, kůra, dřevina i jehlice a celé bobule - zprvu zelené, pak zčervenalé na podzim. Tyto zralé bobule však mají jednu část jedlou: je to zralý červený míšek = oplodí. Ten se dá přímo ochutnávat, semínko se nesmí sníst! Hospodyně bobule upotřebí na chutné zavařeniny nebo marmelády, ale po svaření je nutné propasírování kuchyňským sítem a nerozdrcená semena se nesmí používat pro silnou jedovatost. Musí se zlikvidovat do odpadu.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
