Tantalova muka

30. červen 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Tantalova muka v olejomalbě italského barokního malíře Gioacchina Assereta (kolem roku 1640)

Tantalova muka jsou symbolem nejhoršího utrpení, které může člověka potkat. Co vlastně král lýdského města Sipylu provedl? Bylo toho požehnaně.

Byl synem nejvyššího boha Dia. Kdo byla jeho matka, na tom se řecké báje neumějí shodnout. Skvěle se však shodují v tom, že se dopustil strašlivých zločinů, za které musel být strašlivě potrestán.

Napřed to všechno vypadalo tak nadějně. Taťka Zeus měl Tantala rád, dokonce nejraději ze všech svých pozemských synů. Dopřával mu výsady, o kterých se obyčejným lidem mohlo jenom zdát. Zahrnoval ho bohatstvím a blahobytem, umetal mu cestičku, zval ho na Olymp na schůze bohů a na hostiny.

Z Tantala vyrostl floutek. Vynášel z rady bohů tajemství, která se lidé neměli dozvědět, dokonce kradl na hostinách nektar a ambrózii, aby se trochu ukázal před svými kamarádíčky, obyčejným smrtelníky.

Já u pramene jsem
a žízní hynu,
horký jak oheň,
zuby drkotám,
dlím v cizotě,
kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu,
zimnici přec mám,
zpíval François Villon v 15. století. A něco podobného prožíval už antický padouch král Tantalos.

Nejvyšší bůh Zeus ho nepotrestal. Dokonce mu nabídl, že mu splní každé přání. Ale Tantalos se rouhal: „Co já potřebuji od bohů? Vždyť jsem na tom líp než oni!“

Lapálie se zlatým psem

I Diovi nakonec došlo, že to s tím synkovým rozmazlováním krapet přepískl. To bylo tak: Dia v raném dětství na Krétě vychovali koza a pes. Koza Amaltheia ho živila svým mlékem a zlatý pes oba chránil. Psa ukradl efeský král Pandareos. Ale protože se sám bál pomsty bohů, schoval si ho na Tantalově hradě.

Když Zeus na Tantala poslal boha Herma, aby se přiznal, jestli psa ukrývá, Tantalos to samozřejmě zapřel jako nos mezi očima, ani se nebál božské vševědoucnosti.

Hrůzná hostina

Popravdě řečeno, Tantalos na božskou vševědoucnost moc nevěřil. A tak to chtěl vyzkoušet. Pozval na návštěvu několik bohů a vystrojil jim hostinu. Menu ale bylo víc než děsivé – Tantalos totiž zabil svého nejstaršího syna Pelopa a předložil ho bohům na talíř.

Vševědoucí bohové se jídla samozřejmě ani nedotkli. Kromě bohyně Demeter, která Pelopovi bezmyšlenkovitě udíbla kousek ramene. Demeter byla totiž roztržitá, měla plnou hlavu smutku, nedávno jí unesli milovanou dceru Persefonu.

Strašný trest

Tantalova krutost a troufalost bohy rozlítila. Nejdřív ze všeho oživili chudáka chlapce a chybějící kousek masa na rameni mu nahradili slonovinou. Říká se, že Pelops byl pak ještě krásnější. Bůh Poseidón byl z něho unešený a vzal ho sebou na Olymp.

Smír Tantalův je druhou částí trilogie melodramů Jaroslava Vrchlického a Zdeňka Fibicha Hippodamie.

Pak přišel na řadu Tantalos. Byl uvržen do podsvětní Hádovy říše, kde si odpykává krutý trest. Stojí v průzračně čisté tůni, ale když se sehne a chce se napít, voda vyschne. Nad hlavou se mu sklánějí větve plné voňavého ovoce, ale když je chce otrhat, vítr je zvedne tak, že na ně nedosáhne. Kromě toho Tantala sužuje nekonečný strach. Přímo nad ním visí obrovský balvan, který hrozí, že každým okamžikem spadne.

A tak Tantalos trpí a věčně bude trpět za svou pýchu. Ta totiž vždycky předchází pádu.

autoři: Jitka Škápíková , Helena Petáková
Spustit audio