Svoje filmy považuji za hluboce srozumitelné každému, přemítá režisérka Beata Parkanová
Hrdinkou jejího nového filmu Světýlka je šestiletá holčička. „Je v tom fascinace vzpomínkou na dětství. Doufám, že se povedlo film rozvonět,“ přeje si režisérka. Jak hledala hlavní představitelku pro svůj film? Pracuje se jí s dětmi složitěji? Vepsalo se jí do duše vlastní dětství? Má v sobě vychovatelské geny, které se jí hodí při režii? Čím se teď zabývá a co chystá?
Vůně kakaa, krupičné kaše, květin či horkého prázdninového dne. „Doufám, že jsem to v divácích dokázala svým filmem probudit a dostat je do prožitků z dětství. Stačí se snímku otevřít.“
„Nenapsala jsem to jako dětský film. Hrdince je šest let, ale je to člověk. V tomto věku nejsme dětmi, ale lidmi. Když jsem si tohle uvědomila, tak se to celé vylouplo,“ popisuje tvůrčí proces režisérka a spisovatelka.
Beata Parkanová nepovažuje svoje filmy za tzv. artové. „Nemyslím si, že to označení slouží k orientaci proč na film jít, či nejít. Já sama svoje filmy považuji za hluboce srozumitelné každému. Jediné, co od diváka potřebuji, je ochota se otevřít a nebýt jen pozorovatelem. A to pro mě není artové, ale to nejkrásnější na setkání s uměním, ať už je to divadlo, film nebo rozhlas,“ uzavírá Beata Parkanová v Blízkých setkáních.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
