Strach je jen důsledek naší nevědomosti. Horory nás nutí myslet, říká královna hororu Kateřina Surmanová
„Strach mě baví hodně. Fascinuje mě, co v lidech bezprostřední ohrožení bez rozumového vysvětlení spouští,“ vypráví v Blízkých setkáních královna českého hororu Kateřina Surmanová. Jak se dostala od novinařiny a redakční práce k psaní beletrie? Setkala se někdy s Kingem? Co říká na audiopodobu svých knížek? A co mají horory společného s dětskou literaturou? Poslechněte si rozhovor k projektu Krimi léto na Dvojce.
Melancholická poetika knížek Daisy Mrázkové nebo boj Veverky Zrzečky o přežití svých mláďat byly knížky, které formovaly Kateřinu Surmanovou. Sama psát si ale dovolila až za covidu, kdy měla pocit, že už má co říct. „Najednou měl člověk čas pohrabat se sám v sobě a ujasnit si, co je zač a co by možná ještě chtěl. Přišel příběh a já věděla, že už jsem připravená ho zpracovat,“ říká v rozhovoru spisovatelka.
Čtěte také
Horor byl jasná volba, protože i Kateřina Surmanová má ráda strach. „Bojím se ráda, když není čeho. Mám ráda substituovaný náhradní strach, který udržuje v pozoru pud sebezáchovy a nutí mozek, aby přemýšlel.“
Strach je totiž podle ní jen důsledkem nevědomosti. „Odstraňování nevědomosti je podle mě jeden z největších a nejkrásnějších úkolů lidstva. To mě na strachu baví nejvíc. Že je to vlastně obrovský motor k poznávání...,“ dodává.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
