Štěpán Macháček: (Ne)zdvořilá arabština

9. červen 2015

Jazykové fejetony zahraničních zpravodajů: Jazyk sice může být pro zdvořilost stvořený, jeho uživatelé ale nutně ne.

Arabština má spoustu květnatých frází a obratů společenského styku. Kam se na ni hrabou nudné evropské jazyky. Všechny ty krásné formulace jsme se ostatně na přednáškách arabštiny poctivě učili. Jenže v hektickém životě dvacetimiliónové Káhiry mi později pěkně zkomplikovaly život.


Jazykové záludnosti poslouchejte každý všední den od 6:36 v rámci pořadu Dobré ráno, Česko! na Dvojce.

Zpočátku jsem při nákupu v běžném koloniálu většinou dostal, co chci, až jako poslední. Než jsem se totiž přes naučené formulky dostal k požadovaným potravinám, obsluhoval už hokynář někoho jiného.

Policejní kontrola na mě do okénka auta sykla jen „papíry“. Práce holt mají hodně a času na vybavování málo. Poučka, že se slušností nejdál dojdeš, se mi pak stále častěji jevila pro Egypt jako irelevantní.

Ptal jsem se zpočátku na cestu tak, jak mi výchova velí: slušně jsem pozdravil, použil zdvořilostní slůvka typu „mohl byste prosím pěkně“ nebo „byl byste tak laskav“ a navázal jsem dotazem na tu a tu ulici, která má v souladu s dobrými zvyky arabských měst nejméně tři různá jména. Omezená trpělivost dotazovaného ale způsobila, že finále mé otázky už nikdo neslyšel.

Čtěte také

Došel jsem tedy k závěru, že se slušností v Káhiře nedojdu vůbec nikam. A začal jsem se učit běžnou komunikaci místních. Skončil jsem prakticky u výkřiků. Namísto „Dobrý den, pane, byl byste prosím tak laskav a mohl byste mi ukázat, jak se dostanu na ulici Armády“ zakřičím tak, aby mě v káhirském hluku dobře slyšel: „Armáda!“ Načež se mi dostane rychlé odpovědi většinou v gestikulační podobě.

Stejně tak v obchodě ze sebe rychle vysypu prostý seznam požadovaných věcí, a i když hokynář zároveň obsluhuje pět dalších, už nebývám poslední. Chvíli jsem si musel zvykat, ale funguje to. Už se také neurážím, když se mě někdo ptá: „Co chceš?“ A vím, že mi chce pomoct a udělat pro mě, co mi na očích vidí.

Jak hluboko je úspornost v hovorové arabštině zakořeněná, jsem pochopil, když jsem ještě učil egyptské bohemisty češtinu. Dlouho jsem se jim pokoušel vysvětlit, že se slovy „chci máslo a chleba“ by nejspíš odešli z našeho obchodu s prázdnou. Ještě že se u nás s pultovým prodejem už nejspíš nesetkají.

Teď už tedy šetřím čas stejně, jako Káhiřané. Mohl jsem ho ale už dřív ušetřit spoustu tím, že bych se neučil všechny ty zbytečné zdvořilostní fráze.

Čtěte také

autor: mac
Spustit audio