Státní vyznamenání pro vraha

Karlovy Vary byly 11. května 1945 obsazeny Rudou armádou na základě domluvené demarkační linie. V pohraničí se objevily tisíce Rusů i osídlenců ze všech koutů republiky. Měli tu převzít statky a firmy po odsunutých Němcích. Zjitřená doba přinášela specifické druhy kriminality.

Skomarovský přichází

V Sedlci na Karlovarsku se tehdy objevil i statný muž Jiří Skomarovský s doklady, které potvrzovaly jeho hrdinný protifašistický boj. Co bylo po válce přesvědčivější než rusky mluvící hrdina? V poválečných zmatcích měl všude dveře dokořán. Dlouho nikdo nevěděl, odkud doopravdy pochází.

Sám tvrdil, že je Slovák. Pak že žil v Polsku. Statek, který dostal v pohraničí do správy, vrátil a požádal si o správcovství karlovarské firmy Karl Albert – autodoprava. Byl přece sovětský hrdina… Sovětský hrdina, který začínal mít problémy.

Problematický hrdina

Několikrát prý vyhrožoval sousedům pistolí. Už v červnu 1948 se o něj zajímala StB. Ukázalo se, že Skomarovský má falešné doklady. Získal je na Berounsku, kde vystupoval tak charismaticky a přesvědčivě, že potvrzení získal i pro svou ženu.

Protože se Skomarovský cítil ohrožený, snažil se zbavovat lidí, kteří jeho skutečný původ znali. V listopadu 1948 se tak připravil na první vraždu. A to dokonce za asistence karlovarské bezpečnosti, kterou informoval, že 11. listopadu 1948 se chystá loupež ve skladu alkoholu v Drahovicích.

První vražda

Tentýž den podle svědků přesvědčil známého Ivana (jeho totožnost se nikdy nepodařilo zjistit), aby sklad vyloupil. Ivan byl ve skladu skutečně překvapen policisty, pokusil se utéct, ale na dvoře ho Skomarovský zastřelil. Vymlouval se, že Ivan po něm vystřelil první.

Kriminalisté se s jeho verzí spokojili. Měli pocit, že jim šlo o život a že jen díky válečnému hrdinovi byl nebezpečný zloděj zlikvidován. Nikdo neřešil, proč v Ivanově údajné zbrani byl zásobník plný (nechyběl jediný náboj), zatímco ze zbraně Skomarovského vyšly rány tři. Nikdo se nezabýval balistikou ani faktem, že na hlavě mrtvého byly dvě popravčí rány střelené zblízka.

Skomarovský si dokázal dělat přátele na těch pravých místech. Byl taky listopad 1948 a rusky mluvící nositel Československého válečného kříže a medaile za chrabrost se do atmosféry poúnorové republiky jako vrah nehodil. Ale i tak po roce jiný policejní útvar rekapituloval okolnosti této události. 

Definitivní konec hrdiny

V roce 1949 se už proslýchalo, že po Skomarovském jde StB i kriminálka. Na sovětské straně ho nikdo neznal. I když jemu svěřený podnik zrovna nevzkvétal, sám Skomarovský si žil nad poměry. Vozil se například v americkém studebakeru, který údajně koupil po pohřešovaném Osvaldovi Petlanovi.

Bylo důvodné podezření, že manželé Petlanovi uprchli za hranice. Narůstalo podezření, že Skomarovský ilegálně převádí lidi přes hranice. V listopadu 1949 ho definitivně odvezli s pouty na rukou. I spolu s jeho kumpány Lichovským a Bělousovem. Při výslechu prozradil, že manžele Petlanovi umlátili kladivem a železnou tyčí.

Vlasovec Jermolenko

Dále se ukázalo, že Skomarovský, vlastním jménem Jurij Jermolenko, do Čech přišel s Vlasovci. Domů do Ruska se tedy vrátit nemohl, čekal by ho tam trest smrti. Jermolenko měl mimořádnou schopnost navazovat a udržovat kontakty. Získal potřebné dokumenty, československé občanství a konečně i státní vyznamenání od prezidenta Beneše.

Jermolenka čekal v Čechách trest smrti za vraždu. Hrál na to, aby byl vydán sovětské straně, která vraždy na cizím území nijak neřešila a v 50. letech už ani netrestala smrtí účast ve Vlasovově armádě. Ve snaze zachránit sebe sama Jermolenko spolupracoval a udal minimálně 10 lidí.

Stopa mizí...

Byli to dezertéři z Rudé armády, volyňští Češi, Vlasovci a občané Sovětského svazu, kteří u nás žili s falešnými doklady. Zase mu to vyšlo. V únoru roku 1950 byl Jermolenko předán zástupcům sovětské bezpečnostní služby. Dál se už o něm neví nic. Jedna z fám tvrdí, že byl přece jen popraven.