Stanislav Motl: Proč mám rád Tuláka po hvězdách a vůbec knihy Jacka Londona

17. květen 2017
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03294153.jpeg

Stanislav Motl tři dny bivakoval u hrobu Jacka Londona. Co ho k tomu vedlo?

Knihy Jacka Londona provázejí vlastně celý můj život. A víte proč? Já jim totiž strašně moc věřím. To nejsou vyumělkované příběhy autorů, kteří něco vyslechnou na mejdanech, po hospodách nebo v barech. To jsou opravdové příběhy lidí, kteří je žijí. A to jsou i příběhy Jacka Londona.

On psal o tom, co prožil. Na vlastní kůži. A on skutečně žil naplno. A v té souvislosti hodně a hodně často přemýšlím nad jeho knihou Tulák po hvězdách. Zaujímá v mém životě místo asi jako bible. Bible života.

Kniha Tulák po hvězdách se vymyká z díla Jacka Londona. Je skoro až mystická. Je to příběh na smrt odsouzeného muže, který se naučil tak ovládat svoje tělo, až se naučil ovládat i svou duši. Takže noc co noc prchal ze svého těla uvězněného ve svěrací kazajce, aby znovu prožíval svoje předchozí životy.

Ta kniha je natolik sugestivní a přesvědčivá, že se leckdo domnívá, že to musel napsat člověk, který něco takového sám prožil. A Jack London něco podobného napsal i v úvodu: Odjakživa jsem věděl, že znám i jiné doby a jiná místa. A věděl jsem i o jiných osobách, které žijí ve mně. A věř mi, psal London, stejně seš na tom i ty, můj čtenáři. Začti se zpátky do svého dětství a pocit podvědomí, o němž tady mluvím, ti připomene tu zkušenost z dětských let.

Tulák po hvězdách

Tulák po hvězdách ale ve své době vyvolal velmi odmítavé reakce. Někteří kritici dokonce psali, že je to obyčejný krvák a krajně primitivní příběh tak strašidelný, že ženy ho nemůžou číst a z mužů jen ti degenerovaní. A já vyčetl, že Jack London k tomu napsal: Mé příběhy jsou prý kruté, protože život je krutý. Ale já si myslím, že život je silný. A ne krutý. A snažím se proto, aby mé romány a povídky byly zrovna tak silné.

A proč mě Jack London ještě přitahuje? On totiž není sám. Je to dáno ještě tím, že já prostě mám takovou roztoulanou povahu a neustálou touhu po nových zážitcích. A mě odjakživa okouzlovali lidé, kteří po sobě zanechávají stopy a dovedou i po smrti inspirovat. A já jsem po těchto lidech jako posedlý. Oni mě přitahují, fascinují. A všude tam, kam mě osud zanese, se je pokouším hledat.

A ty cesty se čím dál častěji snažím absolvovat úplně sám. Abych líp využil danost okamžiku. Ale pak se vám stane něco, čemu nerozumíte. Bylo v Moon Valley, kde jsem tři noci bivakoval vedle hrobu Jacka Londona. Právě v tom místě, kde prožil poslední roky svého života. V sousedství Vlkova domu, který stavěl.

Hrob Jacka a Charmian Londonových

A já to dělám takhle často, že přijedu na nějaké místo, může to být i hrob, vytáhnu spacák a lehnu si a dívám se na ty hvězdy nad sebou a přemýšlím a sním. A já si to pamatuju, jak jsem si vlezl do toho spacáku, díval jsem se na hvězdy, všude bylo hluboké ticho a já ho vnímal. Pamatuju si, že měsíc byl v úplňku a celé to údolí bylo zatopeno prozářenou bílou mlhou. Tehdy jsem si uvědomil, proč Indiáni to místo pojmenovali právě Měsíční údolí (Mount Valley). Kvůli těmto okamžikům.

Co mystického sám Motl prožil u Londonova hrobu? Poslechněte si ze záznamu.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?