Spartánská výchova

A přesně taková je spartánská výchova či spartánský způsob života. Pojem má souvislost s hlavním městem řeckého městského státu, nazývaného rovněž Lakedaimón.

Ve starověku byla Sparta jednou z nejsilnějších politických mocností. Její králové se považovali za potomky mýtického hrdiny Hérakla. Ideální obyvatel Sparty měl být poslušný, ukázněný, strasti snášející a především bezpodmínečně loajální válečník. Plútarchos dokonce zaznamenal, že pro Sparťany jako pro jediný národ světa byla válka odpočinkem od vojenského drilu.

Slabé děti shazovali do propasti 

Každá spartská matka, porodila-li syna, musela s ním předstoupit před radu starších, která posoudila, zda je dítě dostatečně silné a zdatné. Jestliže se dítě ukázalo být dostatečně schopným, byl mu přidělen jeden z devíti tisíc přídělů půdy.

Pokud ale starší shledali dítě příliš slabým nebo jinak nedokonalým, odmítli je, načež je vrhali z Apothet, jakési propasti v pohoří Taygétos. Spartánskou výchovu prošli všichni svobodní občané Sparty od sedmi let až do dospělosti.

Vojenský dril i nácvik krádeží  

Cílem bylo podpořit bojový duch, psychicky připravit mládež na strádání a na válku. Chlapci museli chodit bosí a nazí, s oholenou hlavou. Byli rozděleni do družin, ve kterých pak všechno společně sdíleli, spánek, jídlo i výcvik.

Svoji zdatnost si Sparťané mohli vyzkoušet na heilótech, příslušnících podrobeného původního obyvatelstva Lakónie v jižní části Peloponésu. V tom případě Sparťané i krádeže chápali jako jednoduchou strategickou hru. Děti si při nich měly procvičovat obratnost, lstivost, rychlost a sílu.

Vojenské povinnosti byli Sparťané zproštěni až po dosažení šedesáti let, přičemž tito nejstarší příslušníci obce požívali ve společnosti všeobecné úcty a vážnosti. Výrazem toho je skutečnost, že z řad těchto mužů byli vybíráni geronti, doživotní členové rady starších.