Sociolog: Na Losny a Mažňáky rozděleni nejsme. Štěpících linií ve vztahu k Evropské unii je více

„Obecně mladí lidé považují Evropskou unii za něco, s čím se narodili a co je pro ně normální a běžné. Lidé v předdůchodovém nebo důchodovém věku ji ale ještě pořád nemají zažitou, a proto jsou skeptičtější k tomu, jestli zůstávat, nebo ne. Je to ale jen určitá tendence, ne pravidlo,“ říká v pořadu Jak to vidí... ředitel Ústavu empirických výzkumů STEM Martin Buchtík.

Čtěte také

Každý se cítí být ostrůvkem naděje v oceánu šílenství, říká analytička. Nakolik je česká společnost rozdělená Evropou?

Z unikátního výzkumu Rozděleni Evropou, na kterém se kromě STEM podílela také organizace PAQ Research, Centrum pro výzkum veřejného mínění a Český rozhlas, totiž vyplynulo, že česká společnost je ve vztahu k Evropské unii rozdělena na šest skupin.

„Skutečně se tady nevede nesmiřitelný boj mezi Losny a Mažňáky. Nejsme striktně rozděleni na jedničky a nuly. Je ale pravděpodobné, že za dvacet let už nebude skupin šest, ale bude jich méně, protože už nebudeme přemýšlet nad tím, jestli být, nebo nebýt v EU, ale diskuse se povede spíše o tom, jak chceme, aby Unie vypadala.“

EU jako úřad

Nelibost k Evropské unii má podle sociologa různé kořeny. Roli hraje i to, že jde o instituci, kterým obecně Češi příliš nedůvěřují. „Instituce nemáme rádi, máme k nim despekt, protože je to něco složitého a podivného. Zároveň je Unie úřad a úřad je byrokratický. Jít na úřad je pro mnoho z nás strašidelný zážitek, i když to třeba pak proběhne hladce,“ popisuje Buchtík.

Čtěte také

Zemřel komentátor Adam Černý, jeden z pravidelných hostů Jak to vidí... Připomeňte si ho v jeho posledním rozhovoru

Nejdůležitějším faktorem definujícím náš vztah k EU je ale podle něj to, že Evropská unie je především symbol směřování země po roce 1989. „Pokud nejsou lidé spokojeni s tím, kam tato země směřuje, nejsou spokojeni ani s Evropskou unií. Pro mnoho z nich je EU symbolem utlačování a ztráty jistot. Oproti tomu jsou tady ale jiní, kteří naopak v EU vidí prosperitu, zakotvení v kultuře a cítí, že jsou problémy, které nemůže stát naší velikosti vyřešit sám, ale že se prostě musíme nějak dohodnout.“

Navrhovaná opatření EU v nás ale často vzbuzují obavy. „Máme strach, že sociální a ekonomické dopady budou mnohem horší než třeba dopady klimatické změny. A jsou to často velmi emotivní věci, které jsou natolik složité, že je nedokážeme dohlédnout.“

Jako v bytovém družstvu

Problém je podle Buchtíka i v tom, že EU nemá žádného silného mluvčího. „Vláda se snaží obhájit sama sebe, opozice se snaží o totéž, každý starosta bojuje za svoji obec. Unie ale nic takového nemá. Často máme tendenci říkat, že nám to nařídil Brusel. Je to ale jen výmluva politiků a političek napříč státy, protože je těžké vysvětlovat lidem, že jsme přijali něco, co je nepopulární. Za vším jsou ale lidé, politici, europoslanci, a u všech rozhodování je i náš zástupce.“

Přijímání kompromisů, které jsou pro nás ne vždy úplně výhodné, je ale podle sociologa velmi obtížné. „Máme pocit, že kdybychom se rozhodovali sami, byli bychom na tom lépe. Vezměme si ale třeba přirovnání se společenstvím vlastníků bytových jednotek. Všechny partaje se musejí domluvit, i když to není jednoduché. A stejně to funguje i na půdě EU. Jen se to týká půl miliardy lidí,“ uzavírá sociolog.