Smrt oznámila kukačka

Musí tu být už dva dny. Mrtvola leží na znaku s roztříštěnou hlavou v temeni. Není to hezký pohled. Hodinář byl asi zavražděn přímo u svého pracovního stolku. Po první ráně do temene se sesunul na podlahu. Další rány už dostal přímo do obličeje. Po hodináři přišla na řadu jeho žena.

Její tělo leží v kuchyni u kredence. Ubitá stejným způsobem, punčochy stažené. A v předsíni leží ještě tělo jejich dcery. Všude je cítit petrolej. Asi ho po místnostech rozetřeli, snad aby psi nechytli stopu. Anebo to chtěli všechno podpálit. Oni. Muselo jich být víc.

Bylo jich víc

Kriminalisti totiž nakonec v kalužích krve našli dvě stopy. Každou jinou. A brzy i důležitého svědka, který si 10. března 1922 chtěl nechat u hodináře Ledeckého opravit hodinky. Neznámý muž v zeleném klobouku mu ale ve dveřích řekl, že Ledecký není doma.

Svědek se tehdy díval do tváře jednoho z pachatelů trojnásobné loupežné vraždy, při které zmizelo značné množství hodinek, cenností, stříbrných mincí i bankovek. Tu tvář detektivům velmi dobře popsal. Tehdy byli lidi dost všímaví.

Rada Vacátko zasahuje

Tak všímaví, že si strážník Beneš vzpomněl, že na nábřeží u přístaviště parníků viděl ve stejný den večer dva muže s velkou taškou, jak něco hází do vody. Jeden z nich odpovídal popisu. Šlo o bratry Jana a Josefa Kolínských, rodinné přátele Ledeckých.

Josef Kolínský (26 let): V roce 1915 odveden na italskou frontu, kde byl raněn a utrpěl těžký nervový otřes (zasypání v zákopu při výbuchu granátu). Od té doby kdykoli byl ve stresu, třásl se. Po válce pracoval jako elektromontér. Dokud ho na podzim 1921 z dílny, kde ukradl motor, nevyhodili. Od té doby byl bez práce|foto: Muzeum Policie ČR

Jan Kolínský (24 let): U vojska byl pět let. Z ruské fronty si přinesl stříbrnou a bronzovou medaili za statečnost. Po válce dělal v Bakově v pivovaru sladovnického pomocníka. Na jaře 1922 ale taky přišel o práci a vrátil se do Prahy. Podle svědků byl vůdčí osobností spíš starší Josef. Mladší Jan jako by se ho bál|foto: Muzeum Policie ČR

Vyšetřování případu se ujali nejlepší kriminalisté té doby: vrchní rada Vaňásek (podle jehož osoby byl vytvořen známý rada Vacátko, viz také případy Bílý jed nebo Smrt na inzerát), vrchní ředitel Vejřík a komisař dr. Zámiš a inspektor Bubník. Nebyl pro ně problém vrahy najít. Problém byl dokázat jim, že vraždili.

Dva dny a tři noci

Tvrdili, že si u hodináře chtěli nechat opravit hodinky. Když k němu přišli, byl už mrtvý. Protože na vodě byly v té době ještě ledové kry, museli kriminalisté objednat speciální potápěčský skafandr u brněnské pobočky firmy Westfalia. Potápěči najdou vražedné nástroje: kladivo a ocelovou trubku.

Intenzivní křížový výslech trval tři noci a dva dny. Beze spánku. Protože oba bratři byli zatčeni až čtyři dny po vraždě, museli se na výpovědích domluvit. Brzy se ale začali v detailech lišit. Domovní prohlídka mezitím nepřinesla zásadní důkazy. Jedinou stopou zůstávaly stopy krve na jejich šatech.

Inspektor Vaňásek a jeho kolegové ještě v roce 1922 nemohli využívat srovnání krevních vzorků. Tehdejší laboratoře uměly rozpoznat pouze to, jestli jde o krev lidskou, nebo zvířecí. I když profesor Jan Janský (na snímku z roku 1902) už několik let předtím identifikoval krevní skupiny, do kriminalistické praxe se metoda určování krevních skupin dostala až později

Mučivý zvuk hodin

Pomohla rekonstrukce na místě činu. Po nečekaných dramatických úderech hodin, které Janovi pravděpodobně připomněly hrůzný čin, se roztřásl, chytil se za hlavu a zoufale vykřikl: „Dělejte si se mnou co chcete! Já si nezasloužím žádnou polehčující okolnost!“

Ještě ten den o půlnoci policisté na vyšehradských hradbách (v polozasypaném otvoru nedaleko kostelíka sv. Martina) vykopali kradený „poklad“: 83 zlatých a stříbrných hodinek, 28 zlatých a stříbrných řetízků, 88 párů náušnic, 12 prstenů, 25 600 korun ve stokorunách a další cennosti.

Dvojitý rozsudek

Inspektor Zdeněk Bubník, spolupracovník Josefa Vaňáska („rady Vacátka“), se podílel na třídenním výslechu|foto: Muzeum Policie ČR

To přimělo i Josefa k přiznání: „Pověste mě, nic jiného nezasluhuji. Žádám trest smrti!“ Pitevní nález později prokázal u hodináře a jeho manželky údery dvou různých předmětů. Vraždili tedy oba bratři. Případ byl čtyři dny po nálezu těl uzavřen. U soudu dostali oba bratři provaz.

Detektivy čekala pochvala policejního prezidenta Bienerta a odměna 10 000 korun. Ale ani to není konec příběhu. Prezident Masaryk změnil 19. ledna 1923 Janu Kolínskému trest na doživotní, zostřené čtvrtletně postem a temnicí každého 10. března (datum vraždy). A poslední zmínka o Janovi?

Vrah Kolínský, jehož nevysvětlitelný útěk z trestnice v Kartouzích, kde si odpykává doživotní trest za loupežnou vraždu, vzbudil na jaře obecný rozruch, byl včera bezpečnostními orgány dopaden v Lusdorfě u Nového města pod Smrkem a zatčen. V jeho kapsách nalezeny byly dvě ostře nabité bambitky.
Národní politika z 12. září 1925