Rostliny - první pozemští návštěvníci vesmíru

Hranice mezi zemskou atmosférou a vesmírem se udává na výšce 100 km nad zemským povrchem. Rakety schopné překonat tuto hranici vyvinuli Němci během druhé světové války. Měly se stát Hitlerovým trumfem, kterým chtěl porazit svět. Naštěstí to dopadlo jinak a válečné rakety se staly základem budoucího vesmírného výzkumu.

„Vědci z Harvardovy univerzity a z Výzkumné laboratoře Amerického vojenského námořnictva naložili v červenci 1946 na palubu kořistní nacistické rakety V2 semena rostlin a vypustili je do výšky 134 km nad Zem. Cílem bylo zjistit, co udělá kosmická radiace s živými buňkami semen,“ uvedl v Meteoru Vít Straka z Astronautické sekce České astronomické společnosti.

Semínka a octomilky

Nutno podotknout, že první pokus úplně podařený nebyl. „Bohužel ta první semena spadla bůhví kam a vědci je nenašli,“ řekl Straka. Nenechali se však odradit, pokus zopakovali o necelý měsíc později, tentokrát s kukuřičnými semeny. Ta už se našla. Vědci je prozkoumali a žádnou devastující změnu DNA v buňkách semen při tom neodhalili.

Rakety konce 40. let nezvládly doletět až na oběžnou dráhu. Ve vesmíru dokázaly strávit jen třeba minutu a pak padaly na Zem. První rostlinná semínka tak v kosmu pobyla jen malou chvíli. Podobně, jen do výšky 101 km nad povrch Země, se dostali první živočichové – mušky octomilky v únoru 1947.

Na oběžnou dráhu s hlídacími psy

Až na oběžnou dráhu se rostliny dostaly o 14 let později. Vezly se v roce 1960 ve Sputniku 5, stejném kosmickém plavidle jako feny Strelka a Bělka – první živí tvorové, kteří se z oběžné dráhy vrátili. Jejich předchůdkyně fena Lajka, která se na orbitu dostala roku 1957 na Sputniku 2, bohužel padla za oběť vědy.

Feny Strelka a Bělka se staly hrdinkami|foto: Fuel Publishing

Měsíční stromy

„V roce 1971 odstartovala k Měsíci kosmická loď Apollo 14 a její posádka s sebou vzala na základě pokusu navrženého agenturou NASA asi 500 semen stromů,“ řekl Vít Straka. Po úspěšném návratu na Zem byly „měsíční stromy“, jak se jim příznačně začalo říkat, zasazeny na různých místech světa.

Všechny zajímalo, jak se bude stromům dařit. „Přece jenom spolu s astronauty opustily tyto stromy ochrannou slupku zemského magnetického pole a byly vystaveny určité dávce kosmického záření,“ vysvětlil Straka.

Měsíčním stromům výlet do kosmu neublížil. „Astronauti z tehdejšího letu už jsou po smrti, letos zemřel poslední z nich, Edgard Mitchel. Na rozdíl od nich všechny stromy z Apolla 14 stále žijí a daří se jim skvěle,“ dodal Straka. Semena měsíčních stromů strávila ve vesmíru zhruba týden.

První kosmický květ

Dalším cílem bylo zjistit, co se s rostlinami stane při delším než týdenním pobytu v kosmu. Příležitosti k takovému výzkumu využívali hlavně Rusové, kteří vypouštěli do vesmíru orbitální stanice a nechávali v nich po mnoho měsíců nejen kosmonauty, ale i zvířata a rostliny.

„První kosmický květ se podařilo vypěstovat na palubě orbitální stanice Saljut 6 v roce 1979, jednalo se o tulipán. Přibližně o tři roky později, na Saljutu 7, se sovětským kosmonautům podařilo vypěstovat nová, životaschopná semena huseníčku, drobné rostliny s bílými květy,“ řekl Vít Straka.

Vesmírný zeleninový skleník

Experimenty s rostlinami pokračují i ve 21. století. Zázemí pro ně nabízí Mezinárodní vesmírná stanice s postupně obměňovanou, ale jinak stálou posádkou šesti lidí. Stanice se skládá z několika segmentů a v jedné z nich se nachází skleník.

Salát (japonský druh "mizuna") pěstovaný na Mezinárodní vesmírné stanici|foto: NASA Images

„V ruském segmentu byl v letech 2002 až 2011 v provozu pokusný skleník jménem Lada. Pěstovali se v něm různé odrůdy salátů, obilí, hrách nebo ředkev. Takovým asi největším úspěchem bylo vypěstování 4 po sobě následujících generací hrachu,“ řekl Straka.

Vesmírní farmáři? Zatím ne

Pochopitelně možnosti pěstování rostlin jsou na Mezinárodní vesmírné stanici omezené. „Není možné tam mít nějaký záhon ani květináč s hlínou. A hlavně tam chybí sluneční světlo. Rostliny tam raší v takovém speciálním gelu bohatém na živiny a světlo potřebné k fotosyntéze a růstu je dodáváno uměle,“ vysvětlil Vít Straka.

Orbitální stanice tráví zhruba polovinu svého času přelety noční polokoule, kdy se nachází ve stínu a mrazu. Když se otočí k denní polokouli, kde na ni svítí Slunce, tak její pohyb je tak rychlý, že sluneční svit přichází každou chvíli z jiné strany.

„A hlavně vesmírná stanice není rozhledna. Je to laboratoř. Takže málokterý modul na palubě má nějaká okna, ke kterým by se daly naskládat květináče. Je proto veliký div, že se podařilo vypěstovat 4 generace hrachu,“ uzavřel Vít Straka.

Tento i ostatní záznamy pořadu Meteor najdete v našem Archivu pořadů.