Rosničky

Kdysi jsme my Pražáci chodívali v dubnu lovit zlatozelené rosničky do tůněk pod Spiritkou na Strahově. Nosili jsme je do školy, a pak zase pouštěli do přírody. Dnes už by to nešlo, jednak se pod Spiritkou rozrostla bytová zástavba, jednak rosničky všude chrání zákon.

Ale tenkrát, za dubnových soumraků, zvučely místní tůňky půvabným skřehotem samečků rosniček, znásobovaným ještě mohutným vakem na hrdle žabích milovníků, a tiché samičky ani nevěděly, kterého z halasných nápadníků si vybrat. Vklouzly za ním do vody a hned v jeho objetí začaly klást světlá vajíčka, která svinovaly do jakýchsi kulovitých útvarů, velikých jako vlašský ořech. Žabí rodiče pak záhy opustili vodu, ani nevyčkali, až se z vajíček vylíhnou šedí, zlatě tečkovaní pulci. To proto, že roztomilá rosnička, nejmenší a nejkrásnější z našich žabek, je obojživelníkem stromovým, navíc sluncemilovným.

Je veliká nejvýš pět centimetrů, na zádech většinou listově zelená a konce prstů má rozšířené v přísavné bradavky, jimiž po stromech nejen šplhá, ale dokonce i odvážně skáče. Žije v nížinách u tůněk a rybníků skoro v celé Evropě. Ale na britské ostrovy zanevřela. Asi je tam pro ni málo slunce. U nás od konce září do začátku dubna přezimují rosničky někde pod kamenem nebo v podzemní díře.

Rosnička

Životním zážitkem pro mě byla jednou začátkem srpna okolnost, kdy jsem se probudil ve vysoké trávě u lednických rybníků a ve slunečním jasu na stéblech trávy nade mnou se vznášely stovky drobounkých zlatozelených žabek, čerstvě dozrálých z pulců a vylezlých z vody na sluneční lázeň. Než tyto malé drahokamy vyrostou a dospějí, uplynou ještě dva roky. Doufejme, že žádná z rosniček už nebude muset předpovídat počasí v okurkové láhvi se žebříčkem. I když je pravda, že při vysokém tlaku rosničky i v přírodě stoupají do korun stromů, aby ulovily létající hmyz.