Režisér Michael Čech: Do Pionýra jsem nesměl a do Dismaňáku nechtěl. Pak jsem ale zjistil, jak skvělé to tam je

19. září 2025

Blízká setkání

Na působení v „Dismaňáku“ zavzpomínal u příležitosti 90. narozenin souboru také režisér živých televizních přenosů Michael Čech. „Nejdřív jsem tam nechtěl a mámě s babičkou jsem kladl odpor. Protože jsem ale extrovertní šašek, brzy jsem zjistil, jak skvělé to tam je,“ vzpomíná v Blízkých setkáních. Co se v Dismanově rozhlasovém dětském souboru naučil? S kým dodnes udržuje přátelství? A proč se bál vedoucího souboru pana Bergera?

Michael Čech nastoupil do Dismanova rozhlasového dětského souboru, když mu bylo šest let, a vydržel tam pak deset let. „Miloval jsem to. Pro mě to bylo něco jako intelektuální Skaut. Do Pionýra jsem totiž chodit nesměl, protože mi vždycky říkali, že můj táta (Ringo Čech – pozn. red.) má moc dlouhé vlasy a hraje se Schelingerem. A to mě mučilo.“

Místo absolutní svobody

Dismanův soubor se tak pro něj stal odrazovým můstkem k budoucí profesi. „Obdivuju pana Bergera a všechny, kdo to s ním dělali, že měli nervy na to ukočírovat partu dětí. On byl velmi přísný. Připomínal mi Hulka. Ale zároveň s námi dělal strašně zábavné věci, které se nikde jinde nedělaly. Nebyl tam žádný politický tlak. Bylo to pro mě až překvapivé místo ohromující svobody.“

Kromě práce se slovem si Michael Čech nejvíce cení toho, že se v Dismanově souboru naučil, co je týmová práce. „Já jsem sice vystudovaný loutkoherec, ale nikdy mi úplně nešlo věc dobře zahrát. Spíš jsem věděl, jak by se to mělo dělat. A tak jsem se přihlásil na režii, kde je týmovost naprosto klíčová. Bez týmu lidí kolem sebe bych to nemohl dělat.“

autoři: Michaela Maurerová , opa