Herec Václav Jílek: Dismanův soubor nebyl jen zpěv a hraní, ale i hororové noci v lese
Blízká setkání připomínají celý týden 90 let Dismanova rozhlasového dětského souboru. V 11 letech do něj vstoupil i herec Václav Jílek. „Máma chtěla, abych dělal housle nebo gymnastiku, ale nebavilo mě to. A pak jsme jednou u snídaně poslouchali rozhlas, kde zaznělo, že se pořádá konkurz do Dismaňáku,“ vzpomíná. „Naučil jsem se recitovat Erbenův Kolovrat, a bylo to.“ Jaké pro něj bylo členství v souboru, když začal jako dospívající mutovat? A jak překonal strach z mikrofonu?
„V Dismanově souboru se všechno dělalo v klidu, vysvětlovalo se. Nebyl tam žádný cholerický sbormistr, jako jsem předtím zažil ve sboru. Jinak bych tam asi nevydržel,“ říká herec Václav Jílek. Jako dítě prý problémy s rytmikou bohatě vyvažoval exhibicionismem.
Čtěte také
Divoké devadesátky
Rád vzpomíná také na výjezdy do zahraničí. „Po revoluci to byla divočárna. Hned v 94. jsme vyjeli na výměnný pobyt do Grenoblu. V dodávce pro osm nás jelo třináct, takže nás policajti ve Švýcarsku vyšetřovali, jestli nás náhodou Zdena Fleglová nepašuje.“
Tradicí Dismanova souboru byly také každoroční letní tábory na Českomoravské vysočině. „Přijeli tam k nám na oplátku děti z Francie, jenže francouzské děti se nesmějí kárat ani strašit. A my tam měli noční bojovku v opuštěném lese se svíčkami, tedy otevřeným ohněm...“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
