Rako: Za úspěchem českých dlaždic stojí velká fyzická dřina zaměstnanců, kteří pracovali polonazí

V roce 1880 ostravští uhlobaroni Ignác Vondráček a bratři Gutmannové koupili uhelné doly na severovýchodní periferii města Rakovníka. Vondráček po zkušenostech z kladenského revíru musel vědět, že cena rakovnických dolů není v zásobách uhlí, ale v hlušinových odvalech.

Nejspíš nekupoval zajíce v pytli. Z minulých působišť spojení těžby uhlí a lupku znal, nějakou dobu už surovinu pro výrobu žáruvzdorného ostřiva vypaloval a prodával. Lupek v haldách vytěžené hlušiny objevil inženýr chemie Jan Stránecký, Vondráčkův zeť.

Geniální nápad, tvrdá práce

Logo|foto:Český rozhlas

Stránecký tchána přivedl na nápad založit podnik na výrobu šamotových výrobků. Protože okolní krajina skýtala i dostatek kvalitních jílů, současně s výrobou šamotových cihel se připravovala výroba tehdy neméně žádaného artiklu – kameninových dlaždic.

A tak se v roce 1883 provozní budovy opuštěného dolu Mořic adaptovaly na novou továrnu. Z důvodu nesnesitelného horka pracovali zaměstnanci polonazí. Chránili se jen rukavicemi a hrubými pytli navlečenými přes hlavu. Ovšem úspěch na sebe nenechal dlouho čekat.

Poptávka budovatelů železáren a skláren po šamotových cihlách rychle rostla, a tak utěšeně vzkvétala i výroba. Zakrátko už se produkty vyvážely do Německa, Ruska, na Balkán a Blízký východ, a dokonce i do Indie.

Tragická smrt a nový majitel

Logo|foto:Český rozhlas

Ignác Vondráček brzy předal žezlo svému synovi Vladimírovi. Ten se úkolu zhostil jen na krátký čas. Roku 1898 tragicky zahynul při pádu z koně v rakouském Semmeringu.

O nadějně rozjetou šamotovou továrnu se začal zajímat úspěšný pražský výrobce keramiky Václav Jan Sommerschuh a spolu s Josefem Kasalovským, švagrem Vondráčka seniora, zakládají Rakovnickou továrnu na šamotové zboží, mozaikové dlaždice a pece.

Na další rozvoj továrny měl zásadní vliv zejména syn Václava Jana Sommerschuha Emil. Jakožto absolvent Uměleckoprůmyslové školy v Praze měl pro vedení podniku ty nejlepší předpoklady. Díky němu se nabídka továrny brzy rozšířila o glazované pórovité obkládačky.

Keramické dílo nekončí tím, že vyrobíme kvalitní výrobek. Je tehdy ukončeno, když je kvalitně namontováno a vydrží na zdi 100 let bez poruchy.
Heslo Emila Sommerschuha se stalo oficiálním krédem celého podniku

Knížecí podnik

Jan II., německy Johann II. (1840–1929) byl lichtenštejnským knížetem v letech 1858–1929. Jeho panování trvalo 70 let a 3 měsíce, což bylo druhé nejdelší funkční období v evropské historii po Ludvíkovi XIV. |foto:Český rozhlas

V roce 1907, když byla továrna ve vrcholném rozkvětu, se objevil bohatý kupec. Kníže Jan II. z Lichtenštejna spojil rakovnický podnik se svou mateřskou továrnou u Břeclavi v jednu společnost Rakovnickou a poštoreckou továrnu na výrobu šamotového zboží, mozaikových dlaždic a kamen.

Emil Sommerschuh se stal generálním ředitelem. Ještě před první světovou válkou se továrna rozšířila a ročně byla schopna vyrobit až 250 tisíc metrů čtverečních keramických obkladů.

Kde všude u nás i ve světě můžeme vidět obložené budovy obkladačkami firmy Rako? Jak firma přečkala obě světové války a revoluční roky 1948 a 1989?