Radůza se zpěvem živit nechtěla. „Prostě se mi to přihodilo“

„Vždycky jsem je psala a měla je jako psychoterapii. Takže veselé moc nejsou.“ Tu terapii si ordinuje hodně často. „Mám problém, že strašně píšu. Možná je to nesnesitelná vlastnost. Takže abych nepsala tolik písniček, tak píšu knihy a i texty pro jiné interprety. To jsou moje kanály, kudy to upouštím.“

Co je a není důležité

Živit zpěvem se prý nikdy nechtěla. „Myslela jsem si, že to není dobrý povolání. Nestala jsem se zpěvačkou záměrně, ale přihodilo se mi to.“ Zpěvem prostě žije a nějaká ocenění jsou jí fuk. V roce 2004 získala tři hudební ceny Anděl. Nešla si pro ně a nebyla by to ani Radůza, kdyby si je doma vystavila polici. „Prodala jsem je na dobročinných akcích. Za co jsem je tenkrát dostala? To si nepamatuju. To není důležitý.“

Je otázkou, jestli by si pro ně šla dnes. „Nejsem už taková extremistka. Dřív bylo všechno buď dobře, nebo špatně. Dnes jsem tolerantnější,“ tvrdí o sobě ta, která si myslela, že v životě bude pomáhat dětem a starat se o potřebné. „Měla jsem idealistické představy, které časem vzaly za své,“ přiznává.

Největší pitomec

Kytara se jí stala osudnou. Vydělávala si s ní. V pubertě utekla v Rusku účastníkům zájezdu a na Arbatu si zpěvem vydělala 15 rublů. „Koupila jsem si za ně hodinky.“ Po gymnáziu a nástavbě šla na radu Zuzany Navarové, která ji objevila na Karlově mostě, na konzervatoř. „Šla jsem tam jako nedouk a připadala si jako ten největší pitomec na světě. Dřív jsem uměla tři akordy a měla pocit, že to stačí. Dnes už vím, že ne.“