Rada pro tento den - 31.10.

Jedním z nejvýznamnějších rozpoznávacích znaků je kůra stromu - tedy botanicky správně borka, což je vrchní vrstva kmene a silných větví tvořená odumřelými buňkami. Borovic je u nás rozšířeno několik druhů.

Domácím druhem je borovice lesní. Roste v nižších polohách, do hor si netroufá. Pěstuje se i v parcích a kromě dřeva tato borovice dříve poskytovala i silice, kdy se starší stromy před kácením se nařezávaly a z řezů vyteklá "smůla" se sbírala. Kůru této borovice si snad nikdo nesplete, vždyť snad každý kluk z ní v dětství vyřezával lodičky.

Borovice černá původně rostla v jižnějších oblastech od Španělska, přes Francii, Balkán až ke Kavkazu. V Čechách se vysazuje od konce 18. století. Její větvičky a kůra jsou šedavé až černé, jehlice jsou tmavší a delší než u borovice lesní. Šišky jsou robustnější, větší (do 8 cm) a z její kůry (borky) nejdou tak dobře dělat lodičky.

Ty už se vůbec nepodaří vyřezat z kůry borovice vejmutovky. Tento strom má v mládí lesklou, šedozelenou, hladkou, později podélně rýhovanou borku, zdobenou stružkami pryskyřice. Jemné jehlice a dlouhá řídká šiška ji silně odlišuje od ostatních druhů borovic.

Jedle bělokorá patří mezi krasavice zdobící lesy i parky. Její kůra je až do vysokého stáří stromu opravdu světlá, málo popraskaná. Vznešenost a odlišnost jedlí je i v tom, že její šišky na větvích stojí a po dozrání semen nepadají na zem. Rozpadají se totiž přímo na stromě kde jejich prázdná vřetena tvoří zajímavou výzdobu, podobnou svíčkám vánočním stromku.