"Ptačí divoženka"

Tyto své nápadníky začnou "divoženky" obluzovat svůdným voláním bibibibi, teprve když drobní ptačí pěvci dokončují stavbu svých hnízd. To je zřejmě ten pravý čas na milostné reje, protože "divoženky" hnízda nestavějí a po nevázaném páření svá neobvykle malá vajíčka po jednm podvrhují do cizích ptačích domácností. O mláďata nepečují a ani je neznají. Vajíčko snesou většinou na zem a v zobáku ho dopraví do hnízda vyhlédnutého hostitele, odkud ovšem neopomenou vyhodit jedno vajíčko z původní snůšky.

Každá samička má oblíbený druh některého pěvce - zřejmě podle toho, v jakém hnízdě se sama vylíhla - a jeho příslušníky nejčastěji oblažuje svou rozmnožovací přízní. Dokonce i barvu svých vajíček dokáže trochu přizpůsobit barvě původní hostitelské snůšky. Z té ovšem po vylíhnutí podivného přivandrovalce nezůstane nic, protože takové cizí mládě, ač ještě slepé a holé, vyhází všechna vajíčka i holátka hostitele z hnízda a zaujme jejich místo.

Je až neuvěřitelné, jak mohutné a žravé stvoření se z původně malého vajíčka vylíhne. Jeho věčně otevřený zobák s červenou výstelkou uvnitř reflexně nutí nepravé rodiče vetřelce neustále krmit. A tak postižení konipasové, pěnice, ťuhýci, budníčci, rehci, červenky, slavíci, ba i malí střízlíci obětavě pečují o ptačí obludu, která je časem mnohonásobně přeroste. Jen výjimečně zneužije "divoženka" i hnízda větších ptáků jako kosa nebo dokonce sojky. Kolik těch parazitních vajíček za hnízdní období po kraji roztrousí, nevíme. Snad pět, ale možná že i dvacet, protože sledování biologie tohoto ptáka je nesnadné.

Kukačka obecná (v hnízdě)|foto: Jiří Formánek

A přitom ho všichni známe a máme rádi. V dospělosti je velký asi jako štíhlý holub s úzkými křídly a s dlouhým, bíle skvrnitým ocasem. Vlnkovaná hruď a břidlicové zbarvení zejména u samečků připomíná trochu krahujce, ale pomalejší let a celkové chování ho odlišuje. Přesto ho zejména v minulosti omylem dost pronásledovali myslivci. Zato děvčata a staří lidé na tohoto ptáka nedají dopustit, protože zjara jim sameček odpočítává roky do svatby, počet dětí nebo léta života - jak si kdo přeje. Ale i české národní písně a koledy se bez žežulky neobejdou. Žežulka - neboli kukačka - obveseluje nejen Ježíška, ale i nás obyčejné smrtelníky, zejména v květnu a červnu. A bohémský způsob života musíme kukačce prominout. Kdyby jí při výchově mláďat nepomáhala celá ptačí obec - která ovšem jednomyslně kukačku nenávidí -, dokázal by, byť i vzorný kukaččí pár, uživit a odchovat tak nanejvýš jedno žravé mládě ročně. A to je málo. Kdo by nám potom pomáhal v lesích likvidovat chlupaté housenky škůdců, které žádný jiný pták nežere? Vždyť i tak nám bude smutno, až se na podzim jednotlivé kukačky začnou vytrácet do centrální rovníkové Afriky.