Příběh parádivého jespáka
Když nám lidem připadá dění v přírodě nelogické, není to obvykle chyba přírody. Spíš je na vině náš rozum, který nechápe všechny souvislosti. Dokumentuje to i záhada ze života jespáka rezavého -drobného ptáka z příbuzenstva sluk-, kterou nedávno rozluštili nizozemští ornitologové.
Na přelomu května a června se jespáci rezaví zdvihnou ze svých přechodných sídlišť v okolí Hamburku, New Yorku, Pekingu či Reykjaviku, a pokračují v cestě na daleký sever. Během několika dní vymění tito nevelcí ptačí tuláci přívětivé klima přímořských mokřin za mrazivou severskou tundru na pobřeží Severního ledového oceánu. Tady jespáci zahnízdí. Jen málokterý opeřenec putuje tak daleko na sever, aby tam vyvedl mladé. Jespáci rezaví tráví zimu ve střední Africe, na Východoindickém souostroví nebo v severní Austrálii. Při návratu do severských hnízdišť se zastaví ve středních zeměpisných šířkách a nabírají síly před závěrečnou etapou své odyseje. Vzácně je proto můžeme zahlédnout i u nás. Cesta za polární kruh je náročná. Než dorazí do svých mrazivých končin Grónska, na Špicberků nebo Tajmyru, ztratí jespáci přinejmenším třetinu své tělesné hmotnosti. Každý, kdo se pokusil razantně zbavit nadváhy, ví, jak dovede takový zásah s tělem zacvičit. Nemůžeme se proto divit, že po příletu na hnízdiště prochází tělo jespáků řadou změn. Dramatickou proměnu prodělává i složení vosku, který jespáci rezaví vylučují zvláštní žlázou v oblasti kostrče a který si pak roztírají po peří. Po většinu roku vylučují jespáci ze žlázy měkké a snadno se roztíratelné vosky. Okamžitě po příletu do mrazivých hnízdišť ale začne žláza jespáků vylučovat tvrdší vosky, které si pták jen s obtížemi roztírá po peří. K tomu přispívají významnou měrou i nízké teploty, při kterých nové vosky jespáků ještě více tuhnou. Jespák se tak dostává do stejné situace, v jaké se ocitá každý, kdo se pokouší ráno namazat na chleba na kost zmrzlé máslo z ledničky. Proč mají jespáci tak nevhodné vosky? Dopustila se snad příroda chyby? Situace jespáků rezavých nedává smysl. Už Charles Darwin ukázal, že tvorové, kteří se dostanoudo nevýhody, podlehnou v nelítostném konkurenčním boji lépe přizpůsobeným příslušníkům vlastního druhu. Proč se ale během tisíciletí neprosadili mezi jespáky ptáci, kteří by i na severských hnízdištích vylučovali z kostrční žlázy snadno roztíratelné vosky? Tuto záhadu rozluštili nizozemští ornitologové. Ti považují za krajně nepravděpodobné, že by změnu ve složení vosků vyvolala zátěž spojená s tisícikilometrovou migrací do hnízdišť. Stejný přesmyk v produkci vosků z kostrční žlázy pozorovali i u jespáků držených v zajetí, kteří pochopitelně žádný let na sever nepodnikli.
Zajímavé výsledky přineslo sledování jespáků na jejich přechodné zastávce ve středních zeměpisných šířkách. Těsně před odletem na sever se u některých jespáků začaly objevovat v sekretu kostrční žlázy tuhé, těžko roztíratelné vosky. Přesmyk byl nejvýraznější u ptáků s vynikající tělesnou kondicí, u nejtěžších jespáků, kteří dokázali během zastávky nabrat nejvíce sil. Změna ve složení vosků, jimiž si jespáci rezaví upravují peří, je tedy součástí přípravy na hnízdní sezónu na dalekém severu. Navíc je to jen dočasná záležitost. Záhy po spáření se vrací složení sekretů žlázy k normálu. Snadno tuhnoucí vosky mizí a nahradí je opět vosky, které se dobře roztírají po peří. Ukazuje se, že změna složení vosků má zjevnou souvislost s vyhledáváním partnerů, pářením a zakládáním hnízd. Stav peří po dlouhé cestě může napovědět mnohé o fyzické kondici a zdravotním stavu jednotlivých jespáků a slouží proto jako vodítko při výběru potenciálního nápadníka. Jespáci si vybírají partnery podle lesku peří. A tvrdnoucí, těžko roztíratelné vosky dodávají peří mnohem větší lesk než měkké vosky, které se roztírají bez velké námahy. Příroda se tedy zase jednou zachovala krajně racionálně, když vybavila jespáky na kritické období výběru pohlavních partnerů jakýmsi "leštidlem", které zvyšuje naději na úspěch při námluvách. Jespáci, kteří nedokázali v kritickém období námluv přepnout produkci kostrční žlázy na těžko roztíratelné vosky, nedodali svému peří patřičný lesk a prohráli v souboji se svými elegantnějšími soky. Přírodní výběr tak donutil organismus jespáků ke kroku, který se lidem může na první pohled zdát jako nelogický, ale který je ve skutečnosti tím nejlogičtějším řešením dané situace.
