Přepis pořadu Jak to vidí - 7.1.

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
Ve studiu vítám Janu Lorencovou, právě začíná pořad Jak to vidí Jana Lorencová a naši reportéři. Dobrý den.

Jana LORENCOVÁ, redaktorka
--------------------
Dobrý den.

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
Děkuji za to, že jste přizpůsobila dnešní pořad tomu celodennímu tématu - dovolená s novým pasem, do léta štíhlejší. To téma je velice zajímavé, které jste vybrala, protože abychom nehubli, nehubli a nebyli z toho nemocní, viďte?

Jana LORENCOVÁ, redaktorka
--------------------
To je totiž docela závažná diagnóza, když se hubne až tak, že je z toho člověk nakonec nemocný.

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
Porucha příjmu potravy ...

Jana LORENCOVÁ, redaktorka
--------------------
Ano, přesně tak. Ta diagnóza existuje, asi nám to potvrdí mnozí rodiče, jejichž děti bez zjevných důvodů přestanou přijímat potravu, odmítat potravu začnou nebo se začnou přejídat s tím, že to vzápětí všechno zvrátí. Je to diagnóza mentální anorexie a také bulimie. Pro ty, kteří vědí, o co se jedná, je to noční můra. Ale pro rodiče, kteří nevědí, co hrozí jejich dítěti případně, tak si vlastně neumí ani představit, co všechno to s sebou přináší.

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
My si pustíme reportáž za chvíli, která je poměrně hrůzostrašná a myslím, že ilustruje mnohé. Řekněme si vlastně, co to je ta mentální anorexie a bulimie, tedy porucha příjmu potravy. Vyskytuje se převážně u dospívajících dívek a jejich následky bývají velmi vážné. A přesto v Česku, tedy v České republice s výjimkou několika odborných pracovišť neexistují specializovaná oddělení s odbornou lékařskou péčí. Na umístění v těch stávajících se čeká prý dlouhé týdny, přesto se žádná změna ohledně kvalitní dětské psychiatrické péče nechystá. Pokud onemocní vaše dcera nebo řekněme kdokoli, čekají vás dlouhé týdny a měsíce nejistoty a hledání pomoci.

Jana LORENCOVÁ, redaktorka
--------------------
Ta reportáž, která je před námi, je o dívce Blance, což je velmi inteligentní a pohledná mladá dáma, která vyniká hned v několika oborech. Je dokonce držitelkou mezinárodní ceny ve westernovém jezdectví a přesto se i ona potýkala a patrně dosud potýká s velmi závažným onemocněním poruchy příjmu potravy. Čím vším si prošla ona i její rodiče, uslyšíme v následující reportáži. Bude v něm zakomponován i názor odborníka, dětského psychiatra, doktora Ivo Kunsta, který se touto praxí, touto problematikou zabývá už hodně dlouho.

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
A já už jenom doplním, že reportáž, kterou teď uslyšíte, připravila redaktorka Ilona Dvořáková.

--------------------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------
osoba
--------------------
V té naší rodině se stalo něco nepochopitelnýho, že vlastně Blanka, která na tom byla tak, že přestala menstruovat, nebyla schopna chodit do školy, to zvracení začlo nejdřív záchod, pak umyvadlo, pak vana, pak do igelitových tašek. Bylo to něco strašnýho, to se dost dobře nedá popsat, to byly hrozný záchvaty, kdy mně doslova řekla, že mě nenávidí. Když se přejedla a já jsem ji nemohla najít, hledala jsem všude možně a nakonec jsem ji našla v ložnici, jak seděla za dveřma a hrozně brečela a říkala: "Maminko, já umírám. Pomož mně, já už takhle dál nemůžu." Životní diagnóza byla mentální anorexie restriktivního typu. Blance vždycky jednou za týden jí bylo špatně, jo, vždycky jsem ji přistihla na záchodě, že prostě zvrací. Vždycky jsem říkala: "Blani, je ti něco?" A ona mi řekla: "Mami, ne, bolí mě břicho a jsem nějaká nervózní." Vona se mlátila, ona se takhle normálně tloukla a říkala: "Mami, podívej se na mě, jak jsem hnusná, jak jsem tlustá." A já jí říkám: "Blani, nejseš." No, a vona prostě šla a musela to zvrátit. Takže to byl takovej neustálej kolotoč hladovění a přejídání se.

Ilona DVOŘÁKOVÁ, redaktorka
--------------------
Jaké je povědomí veřejnosti o těchto onemocněních? Slyšeli jste někdy pojem mentální anorexie nebo bulimie?

osoba
--------------------
Já ano. V souvislosti asi s psychickým stavem mladých lidí a vlastně s povahou jejich vizáže.

Ilona DVOŘÁKOVÁ, redaktorka
--------------------
Tipl byste si, jak se projevuje některé z těchto dvou onemocnění?

osoba
--------------------
Bulimie, to je, myslím, přejídání v podstatě a zase pak vyvolání zvracení. A anorexie, to už je psychický blok ve stravování si myslím.

Ilona DVOŘÁKOVÁ, redaktorka
--------------------
Myslíte si, že byste rozpoznal, kdyby se toto týkalo někoho z vašich blízkých?

osoba
--------------------
Já si myslím, že asi jo.

osoba
--------------------
No, poznala bych to, že by nechtěla jíst, odmítala by jídlo, že by řekla, že nemá hlad a že jí to nechutná a takhle. A pak bych určitě poznala podle toho, jak vypadá, že se ztrácí.

Ilona DVOŘÁKOVÁ, redaktorka
--------------------
Setkala jste se někdy v okolí s něčím podobným?

osoba
--------------------
Tak v časopisech, v televizi, ale ve vokolí ne.

Ilona DVOŘÁKOVÁ, redaktorka
--------------------
Jak byste tipla, že se projevuje třeba mentální anorexie?

osoba
--------------------
Byla dost vychrtlá, že jo, a že nechce jíst.

Ilona DVOŘÁKOVÁ, redaktorka
--------------------
Víte, jaký je způsob léčby tady u nás v České republice?

osoba
--------------------
To nevím, ale určitě jsou na to zařízení. To bych se pak zajímala, kdyby se mě to týkalo. Teďkon jako takový všeobecně jenom.

Ilona DVOŘÁKOVÁ, redaktorka
--------------------
Blanka byla přijata na odborné pracoviště do Brna. Bohužel nespolupracovala, a tak ji lékaři poslali domů. Umřít?

osoba
--------------------
Blanka to vyřešila vlastně, jak tu nemoc, tak to nepochopení okolím, takovou tu svoji strašnou zoufalost, osamocenost ... Bohužel se stalo teda to, že nám napsala dopis na rozloučenou, že už dál takhle žít nemůže a nechce a že si neví rady, jak dál. Manžel mně volal do práce, že Blanku našel v bezvědomí pomočenou, že spolykala prášky, napsala dopis na rozloučenou. To bylo osmýho října a to se nám zhroutil svět. Já třeba do dneška si nepamatuju, jak jsem z práce teda přijela domů. Nejsmutnější na tom teda bylo to, že když se dostala z tý jednotky intenzivní péče na oddělení, tak já jsem prosila paní primářku, jestli by nám teda nepomohli teď a tu dcerku nám nemohli umístit do Motola. Tak bohužel se stalo teda to, třeba bohu dík, jo, protože jí to otevřelo oči, tak paní doktorka Čápová, klientská psychiatrička, rozhodla, že bude umístěna do Havlíčkova Brodu. Když jsme poprvé se dcerou měli možnost tam přiject, tak pro nás to byl docela šok, pro mě obzvlášť, když jsme viděli, v čem vlastně se léčí nemocný dětský duše, jo. Když Blanka nám poprvé volala, protože tam jsme jí mohli telefonovat pouze dvakrát v týdnu na pevnou linku, mobily byly zakázaný. Ona měla šok, brečela nám do telefonu, prosila, ať ji vezmeme vodtamtaď. Já jsem říkala: "Blani, prosím tě, se uklidni." Vona nám vykládala, že se tam bojí, že jí tam vošahávají a tak dále. Já jsem prostě myslela, že teda přehání, jenže potom když jsme tam skutečně přijeli a viděli jsme, že tam se vlastně léčí veškeré diagnózy od epileptiků až teda po anorexii, tak to pro mě teda byl nesmírný šok a v ten moment jsem si vlastně uvědomila, jaká je to tragédie, že máme osmnáct nebo devatenáct let od revoluce a nikdo se nezabývá tím, že přibývají dětská psychická onemocnění, že to je čím dál tím horší a že na to skutečně nejsou specializovaní ani lékaři, ale ani jako oddělení, tak to je teda naprostá tragédie.

Ilona DVOŘÁKOVÁ, redaktorka
--------------------
Jakým způsobem se léčí poruchy příjmu potravy na dětském oddělení Psychiatrické kliniky v Havlíčkově Brodě? Ptám se jejího primáře, doktora Františka Čiháka.

František ČIHÁK, primář dětského oddělení Psychiatrické kliniky v Havlíčkově Brodě
--------------------
My nejsme specializované oddělení na tu léčbu, ale považujeme to celkem za výhodu. A léčí se u nás jeden až čtyři nebo pět dívek maximálně, přičemž máme celkem třicet čtyři lůžek. My to považujeme za výhodu, že právě nejsme specializované pracoviště, protože pacienty, které prošly těmi odděleními, kde se jich koncentruje větší počet, tak si často odtamtud odnášejí ne úplně dobré návyky, protože si předávají svoje zkušenosti, jak obelstít ty terapeuty a rodiče, jak dál snižovat tu váhu i přes ty snahy terapeutů, a my se snažíme postupovat trošku jinak než na těch specializovaných centrech, to jest, snažíme se zapojit ty děti do úplně normálního života a ta problematika stravování je pro nás poněkud vedlejší. Snažíme se, aby se naučily žít normálním způsobem dospívajících dívek. Psychiatrická oddělení nejsou vězení, nejsou nijak zvlášť restriktivní, jsou to oddělení, která jsou organizované jako léčebná společenství terapeutické komunity. To znamená, že terapii provádí nejenom ti odborníci, ti dospělí, ale vlastně navzájem si pomáhají v léčbě i ti jednotliví pacienti, to jest děti navzájem. A právě ta konfrontace těch postojů těhle těch dívek s poruchami příjmu potravy s těmi normálními dětmi, po téhle stránce stravování myslím, přináší mnohdy dobré výsledky.

Ilona DVOŘÁKOVÁ, redaktorka
--------------------
Jaké máte zkušenosti s úspěšností třeba léčby konkrétně u vás a s recidivou?

František ČIHÁK, primář dětského oddělení Psychiatrické kliniky v Havlíčkově Brodě
--------------------
Jsou celosvětově známé výsledky, že nikdy nejsou zcela vynikající. Neexistuje žádné pracoviště na světě, které má stoprocentní úspěšnost. Doba té poruchy, to vyléčení je průměrně sedm roků. Několik procent až několik desítek procent pacientek umírá pro tuto poruchu a ať jsou na jakýchkoli pracovištích. Z toho plyne, že žádné pracoviště není tak vynikající, aby mělo stoprocentní úspěch. Já si myslím, že máme přibližně stejné výsledky jako jiná pracoviště. My máme pro ty děti speciální program, to jest speciální stravování a kontroly váhy, individuální psychoterapeutické postupy, ale speciální celodenní program zaměřený na ty poruchy příjmu poruchy nikoli, protože to nepovažujeme za smysluplné.

Ilona DVOŘÁKOVÁ, redaktorka
--------------------
Tady je určité dilema. Někteří tvrdí, že tady chybí konkrétní léčba specializovaná i specializovaná oddělení a pracoviště a vy říkáte v podstatě pravý opak, že netřeba se tím zabývat.

František ČIHÁK, primář dětského oddělení Psychiatrické kliniky v Havlíčkově Brodě
--------------------
To není pravda. My se tím zabýváme velmi intenzivně, ale není dobré koncentrovat velké počty těch postižených jedinců na jedno pracoviště. Oni potom získají převahu a vlastně to jejich vzájemné působení začne nabývat antiterapeutických rozměrů.

Ilona DVOŘÁKOVÁ, redaktorka
--------------------
Pane primáři, otázka poslední, abych vám něco nepodsouvala. Tak já se vás zeptám ještě jednou. Vy osobně nejste příznivcem specializovaných pracovišť na léčby těchto poruch, jestli jsem tomu dobře porozuměla.

František ČIHÁK, primář dětského oddělení Psychiatrické kliniky v Havlíčkově Brodě
--------------------
Můžu vám říct, že my máme těch čtyři lůžek a vždycky v ten den je ve službě pět sestřiček. A jestliže tam je jedna dívka s poruchami příjmu potravy, tak vyčerpá téměř jednu sestřičku na sebe. To znamená, že prostě kdyby tam těch dívek bylo třeba těch třicet, tak to považuju za naprosto nezvládnutelnou komunitu.

Ilona DVOŘÁKOVÁ, redaktorka
--------------------
Takže problémů je, zdá se, víc. Nabízí se ale otázka - opravdu nešlo situaci, do které se dostala Blanka, předejít? Dejme opět slovo dětskému psychiatrovi Ivo Kunstovi.

Ivo KUNST, dětský psychiatr
--------------------
Jedná se o tom, že vy vlastně musíte v definovaně krátké době nabídnout velmi intenzivní terapii. To znamená zpracovat terapeutický projekt, zajistit ho personálně a realizovat ho. Ale realizovat /nesrozumitelné/ je trošku složitá, protože najednou vám vyběhnou takové věci, jako je limit péče. Dojednané limity péče, které naprosto tohle vylučujou. Tam by musela být spoluúčast rodičů, což je navíc dneska obtížně schůdný problém, musely by se kombinovat zdravotnické, nezdravotnické techniky nebo způsoby zajištění péče, takže se to téměř ambulantně v praxích nedělá. Mně se ten stav nelíbil, tak jsme se s tím pokoušeli něco dělat, ale není to až tak úplně snadné. Pakliže není do čtyř týdnů prokazatelný efekt, tak pak je samozřejmě na místě jedno jediné, a to hospitalizace. Teďka je otázka kde. My jsme v Hradci Králové, tady vždycky se koketovalo s tím, krajské město, klinika, že bude oddělení. Žádné oddělení tady není. A několik sousedních krajů podobné oddělení nemá. Tohle je velice svízelná stresující situace nejen samozřejmě pro ty rodiny a pro ty dívky, ale pro nás jako pro terapeuty, protože recidivy po hospitalizacích jsou velice časté.

Ilona DVOŘÁKOVÁ, redaktorka
--------------------
Zdali je léčebna v Havlíčkově Brodě fundovaným pracovištěm pro léčbu poruch příjmu potravy, ponechám na názoru lékařů. Zdá se ovšem, že je rozdílný. Otázkou je, proč v dnešní civilizované době neexistují v mnoha krajích ani specializovaná pracoviště, ani možnosti ambulantní léčby. Kdo je za situaci zodpovědný?

Ivo KUNST, dětský psychiatr
--------------------
Vždyť je to ostuda. Krajské město nemá pedopsychiatrii nebo dorostovou psychiatrii pokrytou lůžkovou bazí. A pak je tamhle excentrický oddělení v léčebně v Havlíčkově Brodě. To, že to tu není, beru jako svoji profesní prohru, protože to je prostě neomluvitelný, to přeci není možný, aby to takhle nebylo zajištěný. My je nemáme, ty dívky, kam posílat. Samozřejmě ty zařízení, které se tomu i věnujou, těch je pár, ty mají hned plnou kapacitu. Správně by to mělo být dělané tak, s tím přišel vlastně docent Skála, že závislost nelze zničit, lze jenom jednu záležitost nahradit druhou. Pakliže se stane takové ty sebeomezující rituály závislostí, tak by jistě bylo výborné, kdyby se mohlo začít intenzivně léčit, to znamená buď stacionářem docházkovým nebo specializovaným oddělením, kde by se udělal ten restart toho úhlu pohledu a my v ambulantní bazi bychom vlastně dělali pokračující terapii. U mladých lidí, pakliže je tam skutečně závislost, tak závislost se léčí jednou za život a jako o život. Mně vždycky trne v zádech, že ti mladí lidé ztrácejí trošku šance. Vemte si, že vám přijde dívka, která v podstatě má problém stát vzpřímeně, protože už téměř na ní nic nefunguje. Copak tuto dívku můžete léčit ambulantně? To je přeci hrozné. Základ je to, že dětská psychiatrie u nás není dostatečně saturována moderními lůžky, ale od čeho je tady klinika? Klinika je, aby tuto péči poskytovala. Zatím neposkytuje. Já budu rád, jestli se mýlím, ale podle zpráv, co mám, se s takovýmto oddělením dětské a dorostové psychiatrie nepočítá.

Ilona DVOŘÁKOVÁ, redaktorka
--------------------
Položme si na závěr několik otázek. Znamená to, že se situace s léčbou poruch příjmu potravy nezmění? Že budou chybět odborná pracoviště se specializovanými lékaři? Co se musí stát, aby došlo k nápravě? Kolik mladých lidí musí zemřít?

----------------------------------------------------------------------------
----------------------------------------------------------------------------
Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
Tolik reportáž redaktorky Ilony Dvořákové. Dodejme ještě, že po několika měsících čekání byla Blanka přijata na odborné pracoviště ve Fakultní nemocnici v Motole pod dohledem odborníků a díky kvalitní péči absolvovala léčbu a v současné době se snaží zařadit do normálního života. Ve studiu je Jana Lorencová. Posloucháte pořad Jak to vidí ... a také naši reportéři spolu s Janou Lorencovou. Vy posloucháte pořad možná v premiéře po půl deváté a po dvacáté třetí hodině potom v repríze, tedy před půlnocí můžete slyšet znovu nebo možná poprvé. No, a po čtyřiadvaceti hodinách v tištěné podobě na našich webových stránkách www.rozhlas.cz/Praha. Spolu s námi poslouchala reportáž také profesorka docentka Hana Papežová. Dobrý den, paní profesorko.

Prof. Doc. Hana PAPEŽOVÁ
--------------------
Dobrý den.

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
Vy se od počátku své kariéry zabýváte duševními poruchami. V posledních letech jste se zaměřila právě na poruchy příjmu potravy, což bezesporu s duševními poruchami souvisí.

Jana LORENCOVÁ, redaktorka
--------------------
Já bych ráda položila paní profesorce otázku - je to vůbec, to, o čem jsme tady slyšeli reportáž, a o čem si vlastně už nějakou dobu tady povídáme? Jaké jsou v tom případě, pokud je to nemoc, jaké jsou její první příznaky?

Prof. Doc. Hana PAPEŽOVÁ
--------------------
První - tak je to rozhodně nemoc, je to nemoc, která je zařazena v klasifikaci nemocí mezi psychiatrické nemoci a má své jasné vymezení. Liší se diagnóza anorexie, liší se diagnóza bulimie a pak ještě do této kategorie poruch příjmu potravy patří třeba psychogenní přejídání, které může vést k obezitě, o které tady byla řeč předtím. U té anorexie jste chtěla první příznaky. První příznaky jsou vlastně to, že dívka se rozhodne hubnout při tom, že nemá nadbytečnou váhu, ale je oslněna nepřiléhavými extrémně štíhlými modely třeba ve společnosti, anebo hubne nějakým jiným způsobem. Hubnutí se jí zalíbí, začne se na ně koncentrovat, začne pro ni být nějakým způsobem výhodné, příjemné a vlastně s tou váhou jde dolů pod nějakou hranici. Lékaři a odborníci v této oblasti tu hranici považují za sedmnáct a půl Body Mass Indexu, což už veškerá naše populace, ta, která s těmi dietami má co společného, ví, je kilogram/metr na druhou výšky.

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
My o tom budeme v průběhu dne mluvit, vysvětlíme.

Jana LORENCOVÁ, redaktorka
--------------------
Paní profesorko, ale během toho hubnutí a koneckonců já ..., ten problém trošku taky máme, takže vím, co to obnáší. Jsou i taková údobí, kdy to je docela příjemné, kdy člověk má pocit, jako kdyby se mu uvolňovaly v těle nějaké látky, které ho téměř, téměř nabijí nějakou euforií. Takže není tam ...

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
Taky kolegové chodí a říkají ty jsi zhubnul, ty vypadáš dobře v jisté fázi.

Jana LORENCOVÁ, redaktorka
--------------------
No, přesně tak. To ještě navíc hraje roli i to okolí, které podporuje. Není tam nějaký ten bod, který když se překročí ..., ale co to je za bod, kde to je? Kde je ta hranice? Ví vůbec současná věda, kde je ten hraniční bod, kdy už to přestane být to zdravé, to prostě, co chceme? A kdy se to překlopí do té druhé polohy?

Prof. Doc. Hana PAPEŽOVÁ
--------------------
Tak jeden z těch bodů je právě ten, ten Body Mass Index. A vlastně to, po čem vy se ptáte, po jednom jasném bodu, takový bod neexistuje, protože vlastně to onemocnění je to, čemu my říkáme multifaktoriální. Hraje tam roli jednak nějaké biologické faktory, které jste naznačila, pak tam hraje vlastně to, jak se ten člověk cítí. Hlavně mladý člověk. A ukazuje se, že to, co je nejdůležitější, je vlastně sebehodnocení, sebevědomí a vlastně hodnoty, které jsou předávané třeba v té rodině. To je druhý bod. A třetí bod, který tam má velkou roli, je vlastně, jak se na to onemocnění dívá společnost, jak společnost vlastně se dívá na zdraví a jak se dívá na krásu.

Jana LORENCOVÁ, redaktorka
--------------------
Já bych se ráda zeptala, je tam nějaká věková, věkem daný moment, kdy je člověk víc ohrožen a kdy méně a vlastně dá se předpokládat, že dejme tomu po té čtyřicítce už by to nemělo hrozit vůbec?

Prof. Doc. Hana PAPEŽOVÁ
--------------------
Tak říká se, že to onemocnění, nebo je prokázáno, že to onemocnění je hlavně onemocnění teenagerů. Třináct, patnáct, potom osmnáct, devatenáct. Záleží na tom, jestli je to anorexie, bulimie a podobně. Ale tak před deseti lety se ukázalo, že je velká skupina nebo narůstající skupina žen středního věku, které vlastně zase mají jiné problémy, které tím hubnutím řeší problémy typu rozvod. A dnes ta, ten strach ze stárnutí, ta hrozba toho stárnutí taky vede některé ženy k až sebepoškozující péči o hubnutí a různé jiné kosmetické úpravy.

Jana LORENCOVÁ, redaktorka
--------------------
Je to tedy, dá se říct, těžká nemoc. Ta anorexie vlastně někdy končí i smrtí pacientky. Já jsem ale zjistila, když jsem si připravovala podklady pro tu naši dnešní debatu, tak jsem si zjistila na internetu, že existuje adresa, na které se ty, především dívky v tom věku, o kterém jste právě hovořila, sdružují a vzájemně se nabádají a podporují v tom, aby, aby se buďto, pokud ještě nejsou anorektičky, tak aby se jimi staly, anebo aby se udržovaly v té pokud možno co nejnižší hmotnosti. Je možné to nějak ovlivnit? Je možné třeba ty stránky nějak zatrhnout? Sleduje to někdo?

Prof. Doc. Hana PAPEŽOVÁ
--------------------
Ano, sleduje to. My vlastně sledujeme ... Jedna z oblastí je vlastně, jak jsem říkala, sociální tlak a k sociálnímu tlaku vlastně platí mediální tlak. Vlastně to, co média, jak přispívají k tomu, že mladé dívky jsou posedlé štíhlostí. A k těm ... Jak média postupují a jejich vliv postupují, tak se vlastně rozšiřuje vliv webových stránek, internetu a těch blogů, které mají, mají hlavně mladí lidé. A tam vlastně vzniká úplně nová kultura, která dovádí vlastně takové hubnutí až k určitému náboženství. To je taky jedna taková oblast. Takže je to vlastně ..., jsou to úplné rituály, jak hubnout, a je to velice nebezpečné. Co s tím děláme my jako odborníci? My teda musíme každou takovou oblast monitorovat nebo o ní víme. Chtěla jsem říct, že tady byly určité kritiky na to, jak se dnešní věda a naše zdravotnictví zabývá poruchami příjmu potravy. Tak chtěla bych říct, že my ty metody rozvíjíme se všemi evropskými odborníky a se zahraničními, takže víme a od nich se také učíme, jak třeba monitorovat ty internetové stránky. A jsou na to ..., je na to několik přístupů, jak se vlastně tomu určitým způsobem bránit.

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
Máme poslední minutu. Paní profesorko, mě zaujala jedna věc. Ono to vypadalo tedy skutečně, jako že jedinou záchranou, spasením je pobyt ve Fakultní nemocnici v Motole z té reportáže. Vy jste trochu se divila při té informaci.

Prof. Doc. Hana PAPEŽOVÁ
--------------------
No, tak Fakultní nemocnice v Motole je pro děti a dorost a my máme ve fakultní nemocnici v Praze, ve VFN vlastně máme další jednotku, která je pro dívky od osmnácti a pro adolescenty třeba od šestnácti, sedmnácti let. Takže to je rozhodně druhé centrum. A je pravda, že takových ..., denní stacionář vlastně máme jako jediný. Těch je málo. Ale rozhodně čekací doby, které tady byly taky zmíněný, různé přístupy jsou nějakým přístupem rozvinuty a je to k velké diskusi.

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
Já myslím, že dnešní diskusi uzavřeme. K tématu se můžeme vrátit, je to, zdá se, hodně složité. Můžeme probrat pobyt, který tam je. Tam padla ještě řada dalších otázek a stojí za to se určitě vrátit. Také budeme čekat na reakce našich posluchačů. Dovolte mi, abych poděkoval profesorce docentce Haně Papežové, která přišla k nám do studia, Jana Lorencová. Jak to vidí, opět za týden se budeme těšit. Děkuju, hezký den oběma, na shledanou.

Jana LORENCOVÁ, redaktorka
--------------------
Na shledanou.