Přepis pořadu Jak to vidí - 14.9. (Člověk v tísni)

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Příjemné pondělní dopoledne vám přeje Zita Senková. Host do domu začíná půlhodinkou, do které tento měsíc zveme ty, kteří na ty druhé nejenom myslí, ale také jim aktivně pomáhají. No, a mnohdy dokonce i riskují. Přinášíme další díl setkání s lidmi dobré vůle. Jak to vidí dnes Markéta Kutilová, novinářka a charitativní pracovnice. Pěkné dobré ráno, Markéto, dobrý den.

Markéta KUTILOVÁ, novinářka, charitativní pracovnice
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
My si budeme dnes povídat telefonicky. Já připomenu, Markéta Kutilová, pracovnice Člověka v tísni, známé organizace, známé humanitární společnosti. Vy od roku 2004 jste pracovala pro společnost Člověk v tísni v Íránu, na Srí Lance, také v Indonésii. No a poslední dva roky, pokud to správně počítám, jste strávila v Africe, v Kongu ve válkou zmítané zemi, kde se česká pomoc, pomoc Člověka v tísni zaměřuje především na znásilněné děti a ženy. Právě o těchto projektem Člověka v tísni a Africe, ale také na Jesenicku si budeme povídat, protože vy jste momentálně v České republice. My jsme se viděli před týdnem na premiéře dokumentárního snímku Slzy Konga Lenky Klicperové, Olgy Šilhové a Petra Kašpara. Je to velmi pohnutá šokující výpověď právě znásilněných žen v Kongu. Přiznám se, že ten snímek na mě taky velmi hluboce zapůsobil a pak po té projekci, ta trvala, myslím, 40 minut, zůstalo v sále hluboké ticho. Vy ty příběhy těch žen velmi dobře znáte a jak na vás ten snímek působil?

Markéta KUTILOVÁ, novinářka, charitativní pracovnice
--------------------
Tak já se přiznám, že jsem měla, že mi to dlouho trvalo než jsem vůbec byla schopná se na ten film dívat, protože vlastně všechny ty, nebo většina těch žen, který v tom filmu mluví o těch svých zkušenostech se znásilněním a o tom, co je všechno potkalo, tak já už jsem vlastně potkala mnohem dřív než Lenka s Olinou a ty všechny příběhy už jsem znala. A znala jsem samozřejmě i příběhy spousty jiných žen. A potom pro mě bylo jakoby těžký to poslouchat znovu ještě jednou a vědět, že je to na tom DVD znovu a znovu a znovu a věděla jsem, nebo cítila jsem, že už to znovu jakoby slyšet nemusím, že je to vlastně hrozně těžký to slyšet jednou. A potom, když to slyšíte podruhé, potřetí, počtvrté, oni ty příběhy jsou si hrozně jakoby podobný, tak potom už jakoby hrozí, že člověk taky může trošku už otupět, že jo, samozřejmě, jak to poslouchá dokola, a to jsem nechtěla, aby se mi stalo, takže jsem si musela dát takovou velkou pauzu, než jsem se na ten film vůbec podívala a myslím, že víckrát už na to prostě koukat nebudu, to je věc, na kterou člověk koukne jednou za život a stačí to jako, nemá cenu to poslouchat stokrát.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Řada lidí pak po té projekci se také přihlašovala do Klubu přátel Člověka v tísni, to je vlastně také cesta, jak pomoci těmto ženám, jak jsem říkala, opravdu byl to šok pro nás, kteří jsme tyto výpovědi viděli. Jak vůbec došlo, že jste se rozhodla před těmi pár let odjet do Konga, co bylo tím impulsem, já už jsem zmínila, že vlastně jsme kolegyně, vy jste také novinářka, máte bohaté zkušenosti jak s českými i zahraničními médii. Co vás přimělo, tak určitě to byla teda ta snaha, vůle pomáhat jiným lidem?

Markéta KUTILOVÁ, novinářka, charitativní pracovnice
--------------------
Tak já jsem nejdřív do Konga odjížděla opravdu jenom jako novinářka. To Kongo pro mě bylo docela drsnou zkušeností, protože jsem velice bojovala s rasismem vůči bílým, který v Kongu je, je to důsledek té brutální belgické kolonizace a Konžané dodnes bílé tváře nemají moc rádi a dávají to těm bílým náležitě najevo. Takže já jsem se tam necítila moc dobře, ještě navíc z toho důvodu, že jako Češka vlastně se necítím nějak zodpovědná za kolonizaci, ale to je nezajímalo, že jo, že jsem Češka. Oni nedělají rozdíly mezi těmi bílými. Když si bílej, že jo, jsi automaticky ten bohatý a ten, který jejich zemi ublížil nebo chce ubližovat dál. Takže pro mě to bylo hodně těžký tohle v Kongu, takže jsem po půl roce z Konga odjela.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Bylo to, promiňte, i nebezpečné do určité míry, nebo hodně nebezpečné být vlastně, jak jste říkala, běloška v Kongu?

Markéta KUTILOVÁ, novinářka, charitativní pracovnice
--------------------
Nebezpečné, skrývá to samozřejmě ta samá nebezpečí jako kdekoliv jinde, to znamená nějaká ta kriminalita v hlavním městě Kinshase a potom je to nebezpečné hlavně z hlediska nějaké logistiky, protože v Kongu téměř neexistuje žádná infrastruktura, neexistují tam téměř silnice, železnice, takže když se člověk chce někam dostat, tak zbývá jediná možnost, a to je letadlo. A konžská letadla nebo konžské aerolinky jsou na černé listině všech světových společností, není měsíc, aby nějaké dopravní letadlo nespadlo, takže já jsem hodně spíš řešila, jak se někam přesouvat a nakonec jsem to teda vyřešila tak, že jsem cestovala s letadly OSN, protože OSN má v Kongu velikou misi čítající asi 17 tisíc vojáků takzvaných modrých přileb, kteří mají v Kongu udržovat mír a právě tihle ti vojáci mi potom pomohli vlastně i té válečné zóně, když jsem se vydala dělat reportáže o znásilněných ženách, což bylo před dvěma lety už. A bez nich vlastně já bych se tam vůbec jako novinářka nemohla v té válečné oblasti pohybovat bez doprovodu těch modrých přileb. Ale jak říkám, jak jsem se rozhodla odjet z Konga, tak jsem se vrátila do Čech a potom jsem viděla film americké režisérky Lisy Jacksonový, která je právě o znásilňovaných ženách a tenhle film byl taková jakoby, takový ten impuls pro mě, který mě zase zvedl tady v Česku ze židle a řekla jsem si, to je prostě skandální, že tady v Česku se vlastně o nějakým sexuálním násilí v Kongu vůbec nemluví, neví. A okamžitě, asi tak do týdne jsem si koupila za poslední peníze, co jsem měla, letenku a vrátila jsem se do Konga. A opravdu se mi podařilo se dostat do těch oblastí, mluvit s těmi ženami a nějak to donést do té České republiky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ten film, o kterém jste se zmínila, ten inspiroval a zvedl doslova ze židle právě i Lenku Klicperou i Olgu Šilhovou, které natočily ten zmíněný dokument. Jak jste říkala o Africe se příliš nepsalo, to se docela mění právě i díky aktivitám Člověka v tísni. Vy jste říkala, že vlastně byl film, byly vaše reportáže, které pak i přivedly společnost, aby otevřela konto na Kongo, sama uvolnila, tuším, 3 miliony korun. Jak pomáhají teda české peníze znásilněným ženám a dětem v Kongu? Jaké jsou ty konkrétní projekty?

Markéta KUTILOVÁ, novinářka, charitativní pracovnice
--------------------
Je to přesně tak. Společnost Člověk v tísni vlastně zareagovala bleskurychle, okamžitě z jejich Klubu přátel Člověka v tísni uvolnili ty 3 miliony korun, jak jste říkala. Já jsem se potom do Konga vrátila s částí těch peněz, protože já teda sama jsem už měla předtím zkušenosti s Člověkem v tísni v jiných zemí, takže to bylo poměrně nasnadě, že jsem tam odjela já do toho Konga založit nějaký projekty.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Byla jste tam úplně sama?

Markéta KUTILOVÁ, novinářka, charitativní pracovnice
--------------------
Ze začátku jsem tam úplně sama a seznámila jsem se tam vlastně s řádovou sestrou Clotildou, která se tam už 10 let vlastně stará o ženy. Stará se tam o ženy, znásilněné ženy a děti, bývalé dětské vojáky v regionu, který se jmenuje Bunyakiri a byla vlastně jediná v tom regionu, kdy opravdu se snažil aktivně něco dělat, ale ona neměla takové ty materiální prostředky, jak těm ženám pomoci, takže spíš jim byla takovou tou psychologickou a morální podporou a vlastně díky Člověku v tísni a těm penězům, tak jsme spolu vymysleli projekt, který měl těm ženám pomoci trošku i materiálně nějak, aby se mohly zase jakoby trochu vrátit do života, protože v Kongu se často děje to, že když je žena znásilněna, tak jí ten muž vyhodí a vyhodí ji i s dětmi a ta žena se tak jakoby ocitá de facto na ulici a nemá ani kde bydlet, protože se jí většinou zřekne celá ta komunita, oni ty ženy znásilněné jsou vnímané jako pošpiněné a lpí na nich takové to obrovské stigma, takže jich hodně právě utíkalo za tou Clotildou, která je nechávala bydlet aspoň na svém vlastním pozemku a nějak tam jakoby živořily v docela hrozných podmínkách, takže my jsme s Clotildou nejdřív vymyslely, že ty ženy potřebují domečky, takže jsme postavili nejdřív 26 domečků, které dostaly ty ženy do svýho osobního vlastnictví a vlastníkem jsou i ty jejich děti. Vybraly jsme takové ženy, které mají minimálně 4 děti a nesmí samozřejmě ten dům po 5 let minimálně prodat, to nám musely podepsat. A potom jsme těm ženám nakoupili takový základní vybavení do domácností a nakoupili jsme jim zvířátka jako třeba kozy, slepice, kachny, aby se měly jakoby od čeho odpíchnout. Taky jsme jim nakoupili nějakou půdu jako, aby měli kde si něco pěstovat a založili jsme tam mýdlárnu, kde vyrábějí mýdlo a šicí dílnu, kde si můžou něco přivydělat. A jak se tohle to rozběhlo, tak jsme uvažovali o tom, že Člověk v tísni by mohl v Kongu vlastně těch projektů začít mnohem víc, takže jsme začali hledat nějaké zdroje financování a podařilo se sehnat ještě finance na velký projekt vody a sanitace, takže v současné době Člověk v tísni v tom regionu Bunyakiri vlastně buduje desítky nových zdrojů pitné vody, stavíme veřejné záchody, učíme lidi základním hygienickým návykům, to je opravdu veliký projekt a v současné době ještě začíná další velký projekt právě na podporu těch znásilněných žen, ale už je věnovaný spíše té lékařské péči.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
O projektech Člověka v tísni v africkém Kongu v dnešním Jak to vidí si povídám s Markétou Kutilovou, novinářkou a projektovou koordinátorkou společnosti Člověk v tísni.
Posloucháte Český rozhlas 2 Praha. Posloucháte Jak to vidí, dnes jak to vidí Markéta Kutilová novinářka a humanitární pracovnice společnosti Člověk v tísni. Připomínám, že Jak to vidí vysíláme vždy od pondělí do pátku v době od půl deváté v premiéře a po třiadvacáté hodině reprízu. Přepis pořadu i jeho zvukovou podobu na našem webu, na webu Českého rozhlasu 2 Praha na adrese rozhlas.cz/praha. S Markétou Kutilovou jsme pomyslně v africkém Kongu, ve válkou zmítané oblasti, jejichž obětí je více než asi 200 tisíc znásilněných žen a dětí. Před písničkou jste nám přiblížila projekty, ten první projekt vlastně, řekněme, návrat do života, ono všechny projekty jsou vlastně takovým návratem do života pro místní obyvatele, především pro ty ženy a děti. Projekty se rozrůstají, jsou teda v současné době ty tři, počítá se s dalšími, bude se třeba také rozšiřovat naše mise v Kongu?

Markéta KUTILOVÁ, novinářka, charitativní pracovnice
--------------------
Tak v současné době je ta mise už poměrně velká. Já vlastně, když jsem tam odjížděla loni ji zakládat, tak jsem tam hodně dlouhou dobu úplně sama a najednou za ten půl rok už má asi 15 místních zaměstnanců jakoby Konžanů a je tam i několik Čechů, kteří tam pracují a ta mise se neustále rozrůstá. Člověk v tísni se za tu dobu vlastně stal hodně respektovanou nevládní organizací v té oblasti. A to, jestli se bude i nadále rozrůstat, tak samozřejmě záleží na penězích, protože jako...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ty jsou klíčem.

Markéta KUTILOVÁ, novinářka, charitativní pracovnice
--------------------
Tady je to o penězích no.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mě, mimochodem, velmi ujalo na vašem bloku také příběh, respektive fenomén plastové lahve, ta je totiž v Kongu velkým majetkem. Vy nám určitě vysvětlíte proč?

Markéta KUTILOVÁ, novinářka, charitativní pracovnice
--------------------
Je to tak, kdo má vlastně v Kongu plastovou lahev tak má možnost do ní něco dát, třeba palmový olej nebo nějaký benzin nebo něco a pak to prostě prodat. Tam jde o to, že Kongo je jakoby ještě na úrovni daleko nižší než je třeba Evropa a ani ty plastové lahve nejsou jakoby běžnou součástí toho života těch Konžanů, kteří si samozřejmě žádnou balenou vodu nekupují, tu si tam kupují v Kongu jenom cizinci, a proto pro Konžany je to něco, co oni jakoby si nemůžou dovolit a žádají o ty cizince, aby jim tu plastovou lahev dali, takže když potom takový bílý člověk tam, ve svahilštině se to řekne musungu, takže když takový musungu vyjede prostě autem nebo někam vyjde, tak se sbíhají ty houfy dětí a všichni křičí litre, litre, což znamená jakoby, dej mi tu plastovou lahev. A je to takový, nejdřív vám to přijde vtipný, a potom, když každý den na vás sto dětí řve ať jim dáte plastovou lahev a vy máte třeba jenom jednu, že jo, nebo si to sami plníte něčím a nechcete jim ji dát, tak je to takový /nesrozumitelné/.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Celá ta pomoc, ta situace je tam opravdu velmi, velmi tragická. Je to určitě běh na dlouhou trať. Jak z vašeho pohledu, strávila jste tam dva velmi intenzivní roky a nejspíš se do Konga i vrátíte, nevím, momentálně jste doma v Česku, jak vy vidíte ten další osud, jestli to vůbec lze trochu předvídat?

Markéta KUTILOVÁ, novinářka, charitativní pracovnice
--------------------
Tak válka v Kongu už trvá víc než 10 let a je to zčásti určitě válka o zdroje nerostných surovin, kterých má Kongo obrovské množství, a tu válku vlastně taky drží ekonomické zájmy. Bez těch peněz asi žádná válka fungovat nemůže a v té válce jde o to, že se různý znepřátelený stranami, které tam bojují, se těží ilegálně v Kongu obrovské množství nerostných surovin, což jsou třeba diamanty, zlato, ale i takzvaný koltan. Koltan je vlastně ruda tantalová, z níž se potom přetavuje takový prášek, který je nezbytný k výrobě mobilních telefonů, playstationů a notebooků, laptopů. V současné době, kdy vlastně ve světě roste hlad po těch moderních technologiích, tak roste hlad i po tom koltanu a Kongo má 80 % světových zásob toho koltanu, takže tohle to je takový, koltan je jeden z těch živitelů vlastně té africké války a samozřejmě, že tahle ta válka tím, že je ekonomická, tak je do ní zapleteno velké množství třeba i západních firem. A své politické a ekonomické zájmy tam má obrovské množství západních zemích, já třeba budu jmenovat konkrétně jenom Spojených státy, Velkou Británii, Německo, Holandsko, Belgie, Francie, to jsou všechno země, které tam samozřejmě buď mají svoje firmy těžařské, anebo právě jejich firmy vykupují nerostné suroviny z Konga a když je vykupují od těch ilegálních dodavatelů, tak samozřejmě je to mnohem levnější, takže chybí jakoby ta politická vůle tu válku zastavit. A západní společenství i se zatím jakoby k tomu tváří dost netečně a nesnaží se s tím moc co dělat, což je škoda. Jedině OSN teďka publikovaly takovou vlastně docela důležitou zprávu, v níž zveřejnili poprvé v historii vůbec podíl Rwandy na té válce, protože právě rwandští občané, rwandští vojáci okupují východ Konga. Je tam zhruba 20 tisíc Rwanďanů a svůj podíl na tom má i rwandský prezident Paul Kagame, a to teprve OSN zveřejnili, napoprvé to vlastně řekli takhle naplno na konci loňskýho roku, takže teď se ty věci maličko začínají hýbat a třeba Švédsko a Holandsko okamžitě zastavily Rwandě svoji finanční pomoc a uvidíme, jestli se přidají další státy, a také uvidíme, jestli nový americký prezident vlastně Obama se hodlá této problematice věnovat, protože sami Konžani se nepomůžou, tam je potřeba, aby opravdu ten Západ přišel a pomohl jim tu situaci řešit a ty Rwanděny jakoby vyhnat z Konga, porazit je a nastolit tam nějaký řád v Kongu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To je takzvaně vysoká politika. Právě politiku takových těch malých, ale velmi konkrétních krůčků dělá třeba Člověk v tísni v Kongu. Mimochodem na podzim startuje také vaše Kongo Tour, budete objíždět Českou republiku, budete přednášet o problémech této země, také vystavovat fotografie. Kde všude můžeme vás potkat, Markéto?

Markéta KUTILOVÁ, novinářka, charitativní pracovnice
--------------------
Tak ten plán zatím se pořád ještě rýsuje, ale vlastně já jsem ochotná přijet kamkoli, kam mě pozvou a jsou schopni jakoby zorganizovat nějaké místo, pozvat lidi a kde o to mají zájem. Takže zatím mám asi nějakých 15 měst, odkud se ozvali, že by o to měli zájem. Je to teda nejenom přednáška, veřejná diskuse a výstava fotografií, ale součástí toho bude i projekce toho filmu, českého dokumentu, který vy jste zmiňovala, Slzy Konga. Samozřejmě jenom tam, kde o to budou mít zájem. A dělat bych to chtěla asi tak ještě půl roku tu přednáškovou činnost, protože jsem ráda, že je trošku o to Kongo je teďka v České republice zájem a Česká republika je členem Evropské unie a Evropská unie samozřejmě na dění v Kongu má velký vliv, takže já věřím, že krůček po krůčku i my můžeme jakoby přispět k tomu, aby se tam něco změnilo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy říkáte, že nemusíte být na druhé straně světa, když chcete dělat něco, co má smysl, proto jste také možná nyní na Jesenicku. Vy jste, jak jsem už zmínila, vrátila jste se před pár týdny zpět do Česka, působíte nyní v povodňovém týmu Člověka v tísni. Co máte na starosti?

Markéta KUTILOVÁ, novinářka, charitativní pracovnice
--------------------
Na Jesenicku jsem se vlastně stala jakousi terénní sociální pracovnicí. Ještě s kolegyní Petrou obcházíme ty vyplavené rodiny a zjišťujeme jejich míru postižení, zjišťujeme jejich finanční a sociální situaci a poté tyto výsledky toho našeho šetření předáváme komisi Člověka v tísni, která rozhoduje o tom, jakou finanční pomoc ta která rodina od nás nebo od Člověka v tísni dostane. A teďka jsme právě dokončili první kolo těch návštěv těch vyplavených rodin a zhruba za měsíc nás čeká ještě druhé kolo těch návštěv, abychom se podívali, jak na tom ti lidé jsou, jestli už začali s nějakými opravami, jak využili ty peníze, které jsme jim dali a u těch rodin, u nichž zjistíme, že ještě by nějaké peníze potřebovaly, tak ještě bude druhé kolo přerozdělování té finanční sbírka, která se jmenuje Povodně 2009.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A jak ta situace momentálně vypadá, říkala jste, že jste s kolegyní zmapovaly v takové té první fázi, vrací se ten život už tak nějak do normálu, myslím do toho, jestli lze říct každodenního běžného života?

Markéta KUTILOVÁ, novinářka, charitativní pracovnice
--------------------
Určitě. Tak přispělo k tomu asi možná i konec prázdnin a tím, že zase děti začaly chodit do školy a takový ten běžný koloběh všedních starostí se vrátil a vlastně nevyhnutelně se do něj musely i ty postižené rodiny, aby mohly fungovat, ale hlavně je dobře, že už teďka končí doba, kdy oni přestávají vysoušet, protože po té povodni je potřeba nejdřív všechno důkladně vysušit, než si vůbec začnou dávat nějaké nové krytiny, než začnete dávat nové omítky, protože kdyby oni to řádně nevysušili, tak to těm lidem znovu zplesniví, protože dát prostě na mokrou podlahu nový lino není řešení, takže teďka konečně oni vysušili a začínají si kupovat ty nový koberce, nový lina, dělat nové podlahy, osekávat omítky, dělat nový omítky, ale všichni to chtějí stihnout samozřejmě do zimy, což je obrovský jakoby tlak na ty rodiny, aby rychle pracovaly a ne každý si dokáže udělat ty věci svépomocí, takže třeba je tam hodně takových starých osamělých paní důchodkyň, které si jakoby s tím nevědí rady a když jim jejich rodiny nemůžou pomoci, tak jsou v takové docela jakoby zrádné situaci, že třeba mají i peníze, že jo, od pojišťoven, pak něco třeba od Člověka v tísni a z jiných nějakých zdrojů, ale...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To je taky ten návrat, pardon, návrat do života. O projektech Člověka v tísni nejenom v africkém Kongu, ale také na Jesenicku vyprávěla v dnešním Jak to vidí Markéta Kutilová, humanitární pracovnice. Děkuji moc, přeji hodně úspěchů a opět někdy na slyšenou.

Markéta KUTILOVÁ, novinářka, charitativní pracovnice
--------------------
Děkuji. Na slyšenou.