Přepis pořadu Jak to vidí - 11.6.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Hostem pořadu Jak to vidí je dnes popularizátor vědy, pedagog a spisovatel Václav Cílek. Vítejte, dobrý den.

Václav CÍLEK, popularizátor vědy, pedagog, spisovatel
--------------------
Dobrý den.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak vy rozumíte pojmu pozitivní myšlení?

Václav CÍLEK, popularizátor vědy, pedagog, spisovatel
--------------------
Jéjej, podívejte se, já vám řeknu konkrétně, protože když se budeme bavit abstraktně o pozitivním myšlení a budeme si říkat, že myslet pozitivně je správný, tak se nikam jako nedostaneme. Já teďka mám letní školu, jsou to kanadští studenti, a ti chtějí vidět kus přírody, kus nějakého dolování, že jo, a kus historie. To znamená, oni si vždycky vymíní, že jedeme kromě jiných míst také do Terezína do Lidic. Shodou okolností jsme včera byli v Lidicích a shoda okolností je taková, že zrovna teda včera toho 10. června došlo vlastně k vypálení Lidic. A teďka jako já ty studenty, tím, aby se zamýšleli nad tím, co se stalo, potom, jak je to interpretovaný nebo zneužitý, že jo, nebo využití, že jo, třeba politickýma stranama, komunistického nebo patriotického, to je úplně vlastně jako jedno, a jaký je východisko z toho. A když jste v tom Terezíně, tak je to hrozně jako silný, je to takový, jako šedá černá mlha visí do dneška vlastně nad tím městem, jedna paní nám řekla, já jsem tam žila dvacet let a nesmířila jsem se s tím, teď, když tam máte výstavy, nebo tak, tak oni se vlastně skoro všecky týkají jenom toho utrpení, jo, takže jako máte pocit, že ten Terezín se jako zacyklil v tý svý minulosti, aniž by nabídl nějaký východisko. Já to nemyslím jako kritiku, jo, prostě jako pozorování, ale v podstatě jako výsledek i diskuse u oběda se studenty. A když přijdete do Lidic, tak jako jednak co tam člověka jako zarazí, že tam mělo bejt to velký komunistický muzeum, že jo, který bylo posléze zbouráno před několika lety, že to je jedno z málo míst vůbec v Čechách, kde je smrt muzea, vlastně, kde jakoby ta destrukce pokračuje vlastně dál, potom jako na studenty vždycky hodně zapůsobí ten samotný příběh těch Lidic tady já nebudu opakovat, anebo takový detail, že vlastně z lidických mužů přežil jediný člověk, jedinej muž teda takhle, kterej byl odsouzen za vraždu, kterou spáchal v afektu a v roce 42 se vrací prostě do Lidic a teďka ten šok, taková ta úplně šílená situace, že on zjistí, že najednou ty Lidice neexistují, nikdo mu nic neřekl. Tak se doptá, co se stalo, vrací se prostě do Kladna, jde se udat na gestapo, a tam, protože už období zabíjení skončilo, tak ho prostě vyhodí a vysmějou se mu, tak to je jako docela šílený detail. Ale v těch Lidicích jsou jako růže, jsou jako ve velkém, najednou si jako uvědomujete, ten zvyk těch dávání růží, že jo, dneska to bereme, jako když někoho máme rádi, nebo když někomu chceme udělat jako dobře, že ty růže něco rozptyluje, takže jako nějaký smutek, jako že doopravdy nějak jako fungujou prostě směrem k pozitivnímu myšlení, že jo, pak jdete do galerie, která je vlastně hrozně krásná, je tam taky jedna z mála, z mála objektů Josefa Boise u nás tedy, to málokdo ví, a to už jenom kvůli, je to lidská kost, která je v plechovce na baru, na ní je takovej hnědej kříž, je to nesmírně působivý. Ale v té horní části vlastně té lidické galerie máte obrázky dětí. A jsou tam třeba, jde z toho moc pěkná energie, jsou tam obrázky dětí z Chorvatska, ale taky z Afghánistánu, například velmi jako pěkný teda. A najednou máte pocit, že v těch Lidicích, všude víte, co se stalo, jo, co to je jako za místo, ale že ty Lidice jakoby se rozevřely, tomu jako jít dál a jít z toho, to znamená pozitivní myšlení, když to se vrátím k té vaší otázce, není to říkat, no, je to jako bezvadný, jo, všecko má svý a každý utrpení je k něčemu dobrý, jo, myslím, že ne, že to začíná tím, že přiznáte barvu, tady se stalo z takových a takových důvodů často úplně jako zbytečných, hloupých, pitomých, prostě jakýchkoliv, taková a taková tragédie, nějakým způsobem s tím musíme prostě žít, jo, protože všichni jsme takový, takový muzeum, drobných osobních tragédií, že jo, a teďka jako hledáte způsob, jak s tím žít, třeba pěstujete ty růže nebo se díváte na ty barevný kresby těch dětí a tady si myslím, že je takový realistický pozitivní myšlení.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mě teď napadlo, že čím méně toho člověk ví, tak možná je šťastnější, ale to už zase je úplně jiná otázka.

Václav CÍLEK, popularizátor vědy, pedagog, spisovatel
--------------------
Vy jste to hned říkal, že nepotřebujeme vědět všechno. A já jsem shodou okolností nedávno prostřednictvím jedné právnické kanceláře nahlédnul trošku do takových jako, do toho, co vytváří tedy náš svět nebo svět prostě Český republiky, advokáti to vždycky vidí z tý realistický širší stránky a jsem z toho do teďka jako jemně otřesen a jemně se prostě jako zbavuju takovýho jako poznání skorem, že základním tmelícím kamenem české společnosti je polokriminální parazitování na státním rozpočtu, tak jsem si to aspoň já přečetl. Pojďte říct něco pozitivního?

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
No, že by bylo lepší najít jiné téma snad. Ale mě tak napadlo, těmi kanadskými studenty jste mi připomenul, mluvil jsem s filmařem právě z Kanady, který říkal, že viděl film Kanadská noc, český film, a že tam měl dojem, že si tady všichni myslíme, že v Kanadě jsou jenom indiáni, jestli je to opravdu rozšířený názor. Tak jsem mu to vyvrátil. A moje otázka zní, když mluvíte s těmi studenty, co oni doopravdy vědí třeba o střední Evropě, potažmo o Česku?

Václav CÍLEK, popularizátor vědy, pedagog, spisovatel
--------------------
Víte, to je vůbec otázka, co dneska tušíme o tom světě, a co lidi z větších ekonomik a velkých států vůbec tuší o zbytku světa, jo. Pochopitelně oni sem, dneska to vzdělání je, jak jsme se o tom bavili ráno, trošku jako soubor hesel, tak jako náhodně naučených a pomocí těch hesel by se pak z tý Wikipedie doklepat, to je vlastně k nějakýmu dalšímu typu jako vzdělávání. A obecně platí to, že se ztrácí velký obecný souvislý vzdělání a máme vždycky takový ty detailní znalosti nebo pseudodetailní znalosti v některých oborech a pak máme naprosto základní mezery a pak zase něco víme naprosto přesně a líp, než kdokoliv jiný.
Pořad Jak to vidí můžete si přečíst také na Internetu hned následující den na www.rozhlas.cz/praha. Dnes si povídáme s Václavem Cílkem. Teď bych se rád, pane doktore, zeptal, čím se zabýváte, protože vy obvykle mluvíváte o svých článcích, protože to je vám asi nejblíž, a to vám vrtá tedy hlavou.

Václav CÍLEK, popularizátor vědy, pedagog, spisovatel
--------------------
Že v tom, že žiju vlastně, ale podívejte se, já si docela jako vážím tohohle toho rozhlasovýho formátu, že máme možnost bavit se o věcech, který nejsou jako předem daný a zároveň kus toho pozitivního myšlení, abychom zůstali u toho tématu, je v tom, že vy vlastně to negativní myšlení si zředíte jinýma věcma, který jsou krásný nebo zajímavý. A právě v těch sdělovacích prostředích nejběžnější věc je taková, že jo, že vy jako redaktor nebo žurnalista, novinář, vlastně zpracováváte jakoby v tý mlýnici se melou neustále ta stejná témata, to znamená, mně docela jako vyhovuje ta možnost, jako najednou to rázně rozšířit, vlastně tenhle ten obzor, my jsme si dneska chtěli podívat o zelených mužích, jak jste je pochopil z toho mého textu.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
No, tak musím říct, že pro mě je to novinka, možná pro posluchače, kteří neznají vaše knížky též, ale je to fenomén, který je stár několik, no, staletí.

Václav CÍLEK, popularizátor vědy, pedagog, spisovatel
--------------------
Já o tom něco řeknu, aby bylo jasné, oč se jedná. Někdy v roce 1930 Lady Raglan v Británii objevila takový jako gotický svorník a tam byly vyobrazeny listy a z těch listů vykukovala tvář, taková jako pololidská, takový trošku král lesa, trochu jako démon s takovým jako, skorem jako skřetovským jako výrazem a z téhle té bytosti vyrůstaly z úst větvičky, které byly olistěné, jako kdyby právě ten zelený muž něco chtěl říct, on na některých obrázkách jako křičí, jo, vlastně, ale vlastně, že to nekřičí lidský jazykem, ale že to, že to křičí těmi svými listy, takže ten zelený muž, zejména ten gotický zelený muž je něco jako ten král les, jako inteligence zatím sem, a shodou okolností, že my jsme byli ještě ten týden na té Šumavě, takže já jsem jednak jako promýšlel článek do nějaké nové knížky o těch zelených mužích a zároveň tam člověk žil v hloubi toho šumavskýho lesa, tedy na Libíně, na krásném Libíně nad Prachaticema a konal výlety kolem se do těch mrtvých lesů vlastně v okolí Šumavy. A teďka si tak jako trošku uvědomoval, co to vlastně znamená, ten ne lidský nebo předlidský způsob jako žití lesů.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dá se to hodně zjednodušeně chápat, že každý ten větší les má svého ducha, svého zeleného muže, já nevím, když to přirovnám v Krkonoších Krakonoši?

Václav CÍLEK, popularizátor vědy, pedagog, spisovatel
--------------------
Jo, jako na Brdech, že je ten Fabián a takový ty, na Šumavě ten Štylcl, že jo, takže takový ty lokální bytosti byly, ale heleďte se, já bych ještě začal mnohem jako hloubš, jo, takový ty první lesy, který doopravdy fungovaly jako lesy, to je ten Karbona Pern, to je, dejme tomu, tři sta milionů let, a ...

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ale tam lidská paměť teda nesahá.

Václav CÍLEK, popularizátor vědy, pedagog, spisovatel
--------------------
No, právě, jo, a člověk, že jo, jako ten, jako ten moderní člověk je tady, dejme tomu, sto tisíc let, maximálně dvě stě let, anebo možná vlastně i méně, to znamená, když se zamýšlíme nad tím, nad duševním projevem lesa, když to teda takhle řeknu, tak je to něco mnohem jako staršího, než ta lidská mysl, já myslím, že v tý gotice to cejtili, protože ten les ještě byl mocný, ta země ještě nebyla jako odlesněná a pak se v tom lese jedná, ten les je vlastně hrozně složitý předivo těch kořenů, jako mimochodem se uvádí, že ta hmota kořenů moci o tom neví, je zhruba tak stejně velká jako hmota lesa, jo, to znamená, když jste v lese, tak vidíte, jako byste plul po mořský hladině, vidíte půlku lesa, v tom nejlepším případě, jo, teďka jsou tam ty mikroby, že jo, jsou tam nižší houby, je to vlastně celý velkej jako ekosystém. A tenhle ten ekosystém je založený de facto na třídění informací, co je výhodný, jaký látky syntetizovat, jak ty látky rozbít, jak spotřebovat to, co ty houby rozložily, prostě dalším způsobem. Takže v celý přírodě my většinou jsem zvyklí říkat, jako že kreativita nebo inteligence je vlastností člověka, ale ve skutečnosti si mnoho biologů myslí, že naše kreativita a naše myšlení je jenom pokračování týhle tý inteligence, kdežto to v tomhle tom případě řeknu toho lesa, která je předlidská, tudíž jako ne protilidská, jo, ale prostě to jde jako, jako z počátku to jde paralelně, ten les si nás pravděpodobně už všimnul za tuhle tu dobu, jo, co tady jsme, ale jakoby ta kumulativní zkušenost těch metabolických drah, biochemických a já nevím, čeho všeho je vlastně mnohem větší. A ono to jde do designu listů, že jo, některý lesy mají, o tom píše Standa Komárek častěji, zubatý listy, jo, a jiný častěji mediteránní listy, který jsou jako uzavřený, i když to pravděpodobně nemá vůbec žádný význam, je to jakoby móda lesa, jo, já chápu, na jak tenkým ledě my se pohybujeme, ale já si myslím, že když chceme pochopit to, co pro ty lidi, zejména tý gotický doby znamenalo, vlastně ten les nebo ten obraz toho zelenýho muže, takže to bylo jakési ponětí o nějakém třídění informací a o nějakých intelektuálních děních, které prostě probíhají v tom lese, které jsou víc než takový ty, to mechanický, jak my ten les chápeme, jo.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy tady v článku Na cestách zelených mužů píšete, že zeleného muže vnímáte jako zlatozelený třpyt, to má určitě velký význam, ale nezapomínáme právě na vůbec na to světlo, na ten les, že jsme se mu vzdálili.

Václav CÍLEK, popularizátor vědy, pedagog, spisovatel
--------------------
Jasně, heleďte se, v tý gotice ten zelený muž často je teda jako zelenej a má zlatou masku někdy, takže ono to doopravdy vytváří pocit takovýho jako zelenýho se třpytění, jo, takovýho jako světla, takovýho jako hodně tlumenýho, zároveň to odpovídá takovým shakespearovskýmu nebo renesančnímu pocitu toho puka, toho krále, prostě těch nějakých elfů nebo lesních bytostí, který se na vás dívá z toho křoví a někdy jako ušlechtilej, jo, a jindy je to takový jako družiník, takový jako prostej, až jako démonický nebo zlomyslný, tvor jako takovej. A fakt je ten, že když přijdete do starýho lesa, respektive nějakýho jako pralesa nebo přirozenýho kusu lesa, kterej existuje dlouhou dobu, nemusí všechny stromy být vlastně starý, není to o staří těch stromů jenom, ale tak najednou máte jako doopravdy úplně jinej pocit, řeknu to jinak, ve smrkový monokultuře máte pocit, že prostě, že to je množina všech stromů, který tam jsou, všech jednotlivých stromů, jo, ale ve starým lese nebo přirozeným lese máte pocit, že to je doopravdy druh nadorganismu, jo, že to není, že právě ten celek, ta provázanost, že tam je.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mluvíte o starém lese, teď mě napadlo, ono to souvisí vlastně svým způsobem možná i se sociologií, dá se to tak pojmout, že v té současné době těžko hledáme vlastní kořeny, že se mnozí cítíme vykořeněni.

Václav CÍLEK, popularizátor vědy, pedagog, spisovatel
--------------------
To se cítí teďka vykořeněný celej svět a nejvíc islámský státy, jo, jako za prvé všechny státy Evropy, teďka už moc ne, teďka už hledají ty peníze a tu cestu z tý krize, ale v těch devadesátých letech Němci, a Skotové a Angličani hledali pojem národní identity, co to vlastně znamená, teďka jsme na to trošku v tý globalizaci a deglobalizaci jako zapomněli, my, když hledáme vlastní kořeny, my vlastně hledáme jakoby, já myslím, že to je jako východisko nebo střed bytosti, jo, to znamená, vždycky se musíte najednou opřít o to, jako co jste a jakým způsobem jako poroste dál, protože když uděláte špatný krok, tak jako roste špatným směrem, tak buďto si na to zvyknete nebo onemocníte, anebo se prostě musíte vrátit, jo, tak myslím si, že není, nejedná se úplně o ty kořeny, ale že se jedná o ten pevnej bod uvnitř sebe.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A klidně se můžeme vrátit zase k tématu zeleného muže, protože i tady, pokud bychom tedy se vypravovali s vámi po jeho stopách, tak nacházíme možná překvapivé kořeny, protože ono to není tak úplně, že by, jak se asi předpokládá, zelený muž pocházel zrovna od Keltů, ale to ještě daleko starší fenomén.

Václav CÍLEK, popularizátor vědy, pedagog, spisovatel
--------------------
První naše reakce, respektive reakce lidí v těch devadesátých letech, kdy se právě hledali ty historický kořeny a šlo se ke keltům nebo do pravěku, tak se řeklo jasně, kelti žili v lesní oblasti mezi Labem a Rýnem, takže jako, a máme jakési vyobrazení nějakých vegetačních démonů nebo bohů z keltské doby, jako máme vegetační boj ve všech pravěkých kulturách v podstatě, ano, je to od keltů, jenže jeden z nejkrásnějších zelených mužů kupodivu pochází z byzantské říše, z nějakého pátého, šestého století a jsou v Archeologickém muzeu v Istanbulu. A já jsem nedávno četl knihu, která mi hodně otevřela oči, byl to, byla to monografie o Řecích v Indie. Indie pro Řeky byla zejména povodí teda řeky Indus a on tam, že jo, přichází ten Alexandr Veliký, ale už tam nachází usedlé řeky, a to po dobu minimálně dvou či více století. A jsou takové jako dvě velké oblasti, zase já to myslím docela jako aktuálně k tý naší situaci, kdy my si smiřujeme s islámskými nebo s konfuciánskými vlivy v evropské společnosti, tím jak tady máme třeba korejské automobilky, že jo, takže byly dvě taková velká centra, mísení východu a západu, jedna byla egyptská Alexandrie a druhá byla Baktrie. A to bylo velké řecké království fungující po dobu několika staletí, které leželo zhruba v severním Afghánistánu v kusu Kyrgyzstánu a v kusu Pákistánu. A ti Řekové tam dokázali vnést takovýho hrozně jako střízlivého právě toho aristotelovskýho jako ducha a dokonce to jako dneska vypadá, ve výtvarném umění je to jako zcela evidentní, sochy Apollona se kopírují do soch Buddhů, takže ti Buddhové té ghandárské oblasti, část těch Buddhů byla zničena, mimochodem Talibenem, že jo, tak možná z těch důvodů právě kontaktu vyjít s tou západní kulturou nešlo, vlastně s tím islámem, takže tam je kus té Indie, Řekové byli, Řekové v Indii byli současníci Buddhy, to si jako málokdy člověk vlastně uvědomuje, a ty buddhovský sochy září tím apollonovským jasem, jo, on ten apollonovský jas potom se objevuje třeba i v té české gotice, v tom jako krásném stylu, možná je to takové jako předobraz. A dokonce se ukazuje, že Řekové pravděpodobně byli jedni z prvních kompilátorů a zapisovatelů raně buddhistického kánonu. Ono se obecně ví, že to /nesrozumitelné/ prostředí nesmírně ovlivnilo křesťanství a podobně islám, který neměl vlastní intelektuály, ale jako ukazuje se, že Řekové, že kus toho aristotelismu hrálo v platonismu hrozně velkou roli i v Indii a v buddhismu.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Václav Cílek je naším dnešním milým hostem v pořadu Jak to vidí. Mluvíme o zelených mužích. Máte nějaký jejich seznam, alespoň tedy na našem území?

Václav CÍLEK, popularizátor vědy, pedagog, spisovatel
--------------------
No, mám, ono jich pravděpodobně mnohem víc, ale víte, u těch zelených mužů je důležitý to, že se podíváte jako do tváře zeleného muže, to se stalo mnoha lidem a já jsem k nim vodil, že jo, /nesrozumitelné/, tak taky podle toho seznamu, prostě když se podíváte na ten gotický obrázek a nemůžete na něj zapomenout, nebo některý z nich, a jeden jako takových z nejkrásnějších zelených mužů vůbec na našem území je, když půjdete do podloubí týnské školy, to znamená před kostel Panny Marie před Týnem na Staroměstském náměstí a budete se dívat nahoru do svorníku, tak poblíž vlastně Domu U Kamenného zvonu uvidíte tu tvář s těma větvičkama, která je obkroužena sedmi listy dubovými, které by se jakoby otáčely, jako krásnej zelenej muž, třeba v Hradci Králové je pěknej zelenej muž, v Kostele ve Starém Plzenci, v Dobršiv v Pošumaví, že jo, a jako na dalších místech. A jinak teda v té Anglii třeba a Německu jsou jich stovky, ale málokterý je právě výrazný. Kounice u Brna, klášter je takový úplně jako buddhovský, jako velmi jako vznešenej, krásnej zelenej muž tam je. Takže jako nemá cenu mě moc jako poslouchat, jako tady ta informace doopravdy je základní, o tom zeleným muži jde přes ten vzhled, jak to vypadá.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V článku, o kterém dnes mluvíme, Na cestách zelených mužů se zabýváte také čímsi, co vám může být zdánlivě vzdáleno, a to je vztah moře a lesa.

Václav CÍLEK, popularizátor vědy, pedagog, spisovatel
--------------------
To je právě taky docela jako zvláštní věc, že jo, jak jsme ty Středoevropani a ti lidé, že jo, těch našich nížin a našich lesů, tak i my máme tendenci ty věci vidět jako takový uzavřený, stejně jako je uzavřená česká kotlina, tak jako uzavřený do sebe, ale když se podíváte na zelené muže a na sousedství zelených mužů, třeba, já nevím, ve francouzských nebo i ve švýcarských katedrálách, tak skoro vždycky vedle najdete tu mořskou pannu nebo Okeána, nebo nějaký netvory, a vidíte, jak jako ten les a to moře jsou si blízké, že jo, takže takový jako základní pocity, jako jednoduchá, když si v lese někde, v pěkným lese někde na Boubíně prostě lehnete na zem a díváte se na ty, že jo, na ty stromy a na to nebe a na ty mraky mezi těma stromama, tak doopravdy máte ten pocit, že jste na dně toho vzdušnýho oceánu. A zároveň teda si člověk jako okamžitě začne uvědomovat, že jak vnímáme ty bohy toho moře, ty antický, že je vlastně vnímáme, jako že jsou někde v mělkým moři a jsou tam nějaký chaluhy, že jo, nějaký ryby, ale že to je tak jako sotva dvě, tři procenta objemu jako Okeánus, oceánu, a že zbytek jsou jako hlubiny, jsou to jako mořský proudy, a nejednou vlastně ty řídící mechanismy ten oceán žil tím, jak transportuje, jak bere do sebe sluneční teplo v /nesrozumitelné/ oblasti a pak ho transportuje dál, tak vlastně udržuje vchodu zemský systém, zmírňuje teplotní výkyv, jo, takže najednou máte z toho pocit, že ti, já myslím, že ti Řekové tohle to věděli, že si byli prostě vědomi toho, že ten, že ten Okeánus, že ti bohové toho moře se nestarají, tak jako sentimentálně o ty rybičky nebo ti bohové lesa prostě o ty veverušky nebo tak a že se vlastně starají jakoby o chod toho zemského systému. A jakoby pak člověk má pocit, že my žijeme v dvojí kolébce, my jako lidé, že jo, že ta první, že všechno nese země a teďka na tom je to moře, který díky tý teplotní setrvačnosti udržuje tady prostě nějaký klima a ještě díky tomu klimatu může dobře vyrůstat les, ta vegetace, která zase se stará o ten vzdušný oceán, o ten obsah toho oxidu uhličitého a kyslíku ve vzduchu, a najednou máte skutečně jako pocit velmi mocných sil, jo, ne těch shakespearovských trošku jako doopravdy jako sentimentálních tvorů lesa, jo, ale něco, co je prostě echt v těch hlubinách, teda ať už pod mořem, že jo, nebo teda v podzemí. A to co nám vlastně umožňuje žít a teďka jdete tou Šumavou, že jo, vidíte, jak ten les se jako rozpadá, je to doopravdy depresivní, musím říct, jo, ono to pozitivní myšlení je v tom, že už pod tím je ten les nový, zdravý, vyráží, má trochu lepší složení, je tam jako víc těch jeřábů, takže během padesáti nebo šedesáti let ta náhrada toho lesa bude nějakým způsobem vlastně pozitivní. A máte pocit, že když doopravdy budeme ohrožovat jako ty svý jako základní kolíbky, že se nám to nějakým vlastně nepěkným způsobem může vrátit.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Třeba tím, že se budeme bát do lesa.

Václav CÍLEK, popularizátor vědy, pedagog, spisovatel
--------------------
Třeba tím, že se ten les, který je tady těch tři sta milionů let, tak si vždycky navyknul se stáhnout pod tím vnějším tlakem, že jo, a potom zase expandovat dál a že není jasný, ale co to udělá s náma, ale víme, že ten les to přežije v každým případě.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
O cestách zelených mužů jsme dnes mluvili s Václavem Cílkem, nerad bych se pletl, pane doktore, já mám dojem, že se uvidíme zase po prázdninách.

Václav CÍLEK, popularizátor vědy, pedagog, spisovatel
--------------------
Já nevím, kdy se uvidíme.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Že to dřív asi nebude, bohužel.

Václav CÍLEK, popularizátor vědy, pedagog, spisovatel
--------------------
Ale ne, tak jako prázdniny jsou od toho, aby lidi nemuseli poslouchat tyhle věci a mohli se někde koupat.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Poslouchali jsme vás rádi a rádi se k tomu vrátíme třeba na stránkách www.rozhlas.cz/praha, pokud bychom se neviděli, hezké prázdniny, na shledanou.

Václav CÍLEK, popularizátor vědy, pedagog, spisovatel
--------------------
Hezké prázdniny. Na shledanou.