Přepis: Jak to vidí Pavel Kosatík – 19. ledna

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den přeje Zita Senková. Dnes se s námi o své názory podělí spisovatel Pavel Kosatík. Dobrý den, vítejte.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V následující půlhodině budeme tak trochu listovat historickým kalendářem a hovořit o tom, co bude osmičkový rok znamenat pro Česko. Inspirativní poslech. Letos si budeme připomínat mnoho výročí, mezi nimi i 95 let zahájení vysílání Československého rozhlasu, uplyne 100 let od založení Československa, 70 let od Vítězného února, 50 let od Pražského jara, včetně následné invaze vojsk Varšavské smlouvy. Lze říct, pane Kosatíku, že některá z těchto událostí nejvíce ovlivnila, formovala budoucnost našeho státu, našeho národa?

Čtěte také

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Já bych řekl, že ano, že to byla hned asi ta první, vy jste první jmenovala ten rozhlas, ale historicky první, a to znamená založení Československa v roce 18, což nebylo založení jen tak ledajaké, oni lidi dneska říkají, proč se vlastně připomíná vznik státu, který už dávno, od roku 92 neexistuje. Ale ono to má smysl. Ono se připomíná podle mě především založení republiky, což byla velmi nová podstatná kvalita ve střední Evropě. Vlastně vůbec poprvé se tady takový státní útvar stvořil. Předtím jsme vždycky po dlouhá staletí byli poddanými anebo někdo vládcem v, buďto ve vlastním, anebo někým jiným ovládaným státem feudálním, takže sem přišel radikálně nový princip inspirovaný tehdy nejmodernější demokracií francouzskou a hlavně americkou, poněvadž ten Masaryk přivedl tu nejčerstvější tehdy inspiraci od prezidenta Wilsona ze Spojených států.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaký odkaz zanechal ten rok 1918 v našich dějinách?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, podívejte, to je těžké v pár větách, no, byl to fakt nejgrandióznější pokus našeho národa, teď myslím především českého se sebou samým něco udělat a byl z převážné části dobře míněný. Můžeme to srovnat s tím, co jsme zažili v roce 89, kdy taky šlo o hodně, o zúčtování s dlouhým časovým obdobím, někdo říkal 41letým s tou dobou komunismu, ale ono to ve skutečnosti bylo ještě o těch pár let víc té předchozí totality nacistické, takže taky se prostě účtovalo nebo polemizovalo s poměrně dlouhým časovým obdobím, ale tady, v tom roce 18 se lidi vyrovnávali nebo všichni víceméně to tak prožívali s 300 léty té habsburské nadvlády, no a ať už to prožívali jakkoli ideologicky nebo věcně, tak to, co chtěli postavit, tak tomu klady opravdu, nebo snažili se postavit opravdu pevné základy institucionální. To vidíte i v takových zdánlivě okrajových věcech, jak se během několika velmi málo let proměnila kultura, čím dýchá česká poezie nebo romány 20. let, tak to je něco úplně jiného umělecky, než co tady bylo o 10 let předtím. Prostě celý ten národní svět se najednou nadechl. V architektuře je to národně vidět. Nejenom ve, v avantgardních stavebních výbojích, ale třeba i v tom, kolik se objevilo a dodnes po Praze najdete vládních staveb nebo přestavba hradů a tak dále, že prostě ten stát si velice rychle vytvořil i svůj vlastní architektonický styl. Já to srovnávám taky s tou polistopadovou dobou, kdy až taková síla vnitřní v nás nebyla, abychom udělali něco podobného.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A proč vlastně tehdy před těmi, nebo v tom roce 89 jsme se nezachovali podobně jako třeba ..., lze to vůbec srovnávat s tím rokem 1918?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Těžko se to srovnává a snad jsem se toho teďka až tak moc nedopustil. Tak vyrůstali jsme z jiných kořenů. Oni tehdy v tom roce 18, ať už si o tom Rakousku mysleli cokoli, tak byli vycepováni v určitém typu disciplíny, který jim to Rakousko dalo a který si například při zakládání státu nového, i když byl organizován, jak jsem řekl, jinak demokraticky a republikánsky, tak se to velmi dobře hodilo to, že ti úředníci byli vycepovaní, že jich jen velice málo kradlo, že na ně byl spoleh a, a že se jich prakticky okamžitě stovky daly poslat, aby kolonizovali Slovensko, které bylo nepolíbené tou českou civilizací do té doby, anebo Podkarpatská Rus, kde ten chaos byl ještě větší. Takže tam, že jo, za komunistů nás vždycky učil, jak to bylo špatně, že vlastně republika převzala téměř celý právní řád Rakouska-Uherska, ale to svědčí o tom, že ten právní řád nebyl naškodu těm novým pořádkům, no a my jsme to v tom roce 89 zas až tak moc neměli a nemohli mít, kdybychom ponechali v platnosti čtvrtý bod ústavy komunistické, s vedoucí úlohou Komunistické strany Československa, tak by to bylo ještě horší než je.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Klíčovou roli v procesu vzniku samostatného Československa sehrál filosof, sociolog, první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Které z jeho četných výroků máme dodnes, pane Kosatíku, v povědomí? Řekla bych, že u těch, které běžně používáme, si mnohdy ani neuvědomujeme, kdo je vyřknul.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, to je to povědomí, že jo. "Nebát se a nekrást", to tak nějak těma novinama poletuje každej den, ale že by to bylo aplikováno tak, jak on si to představoval. To mimochodem ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak si to představoval teda?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Tenhle výrok měl naprosto konkrétní genezi. On to nemyslel jako obecnou floskuli, nějaké motto v knize nebo v celoživotním programu, ale to vyšlo z konkrétní situace, kdy se cosi rozkradlo na pražském magistrátě a on tam mezi ně přišel a touto větou zasazenou do kontextu a mnoha větami jinými jim vysvětloval, že ani pražský magistrát krást nemá a to ještě bylo v těch dobách, kdy ten prezident se fakt tak jako angažoval hodně mezi lidmi a tyto doby za Masaryka trvaly poměrně dlouho. Takže z této konkrétní příčiny se pak ... to pravidlo tak jakoby vzlétlo nebo oprostilo se a funguje, dnes už ani neví, kdo kde, všude možně, dneska se jím často zaštiťují i ty zlodějové, že jo, protože ono to zní hezky mít, mít za sebou Masaryka se vztyčeným ukazovákem. To nejedna politická strana využila ve svých dějinách.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je složité zpřístupňovat ho té současné generaci?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, úplně jednoduché to není, protože, že jo, ti dnešní mladí, teď tady nechci to nějak hnát všechno pod jednu střechu, ale oni s tím čtením tak jaksi celkově mají problém, a pak, což je pro mě osobně dost zvláštní, já jsem byl vychovávanej tak, že mě vždycky zajímali lidi, jak uvažovali v jiných epochách, než je ta moje. Prostě mě zajímalo, jakože Goethe už jenom proto, že žil v jiné době. A dnes se mi zdá, nevím proč, jestli je to produkt těch škol, že oni by nejradši se zajímali jenom o ty současníky víceméně a že dál do tý historie jim to přijde, že když už teda nežijou, takže je vlastně blbost o tom přemýšlet, protože se jich to jakoby nedotýká. Je to taková zvláštní filosofie, ale setkávám se s tím často i na besedách, i mezi chytrejma lidma v knihovnách mně to mladí lidi říkají a říkám si, odkud se to bere? Protože ti učitelé jim to sami asi nedávají. No, zřejmě z nějaké lenosti číst to v důsledku vyplývá, no, protože ta čtenost v té mladé generaci taky není velká. To taky víme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A myslíte si, že tam platí určitý, jak říkáte, řekněme nižší zájem o ty dějiny jenom u mladé generace? Nakolik vůbec máme zájem zabývat se i samotným rokem 1918?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
To se těžko zobecňuje, zase abych i ty mladý tady moc nekropil ledovou vodou. Ono k tomu zájmu o historii se člověk musí propracovat a ve dvaceti to nejde. To zase já chápu. Musí člověk projít aspoň trošku životními zkušenostmi. Musí si taky uvědomit, aby chápal dějiny, že existuje smrt a že i on sám umře. To je strašně důležitý a to se málokomu stane před třicátým rokem, to ani biologicky není ..., jo, do těch třiceti se tak pořád rozpínáte a až pak vám dojde, že, že to tak opravdu ..., a to je ta, to je ta historie, pak se člověk stane obyvatelem té historie skutečně. Zjistí, že je jenom jedním zrníčkem na dlouhý cestě, která je vysypána mnohými zrníčky, jinými cizími.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste mi jednou řekl, nebo se zeptal, jestli má smysl ptát se, jak by se k tomu stavěl Masaryk, třeba u některých témat, která řešíme v současnosti.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, určitě, tak je to člověk, který vyhraněné názory měl na řadu věcí a nejenom názory, on to, tedy hlavně ručil těmi skutky, to je, to byl jeho princip, že to bylo založeno na osobním ručení. Čili on je představitelný i v situacích, které nezažil. Čili, opakuji, stále mám tento názor a zdá se, že to i funguje.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když listujeme historickým kalendářem, tak ten měsíc leden byl v osmičkových letech a nejenom v nich docela zásadní. Čím třeba začal český nebo československý ledne 1918?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, tam to zní tak možná učebnicově nudně, na poslech. Tam, tam, byla přijata takzvaná "Tříkrálová deklarace" v tom lednu 1918 na Tři krále, jak název praví, což byla taková zvláštní věc. Tím vlastně česká politika tehdejší tady naše tuzemská, to znamená, oddělená od toho všeho, co dělal Masaryk, Beneš, Štefánek za hranicemi, tak se konečně k tomu Masarykovi a spol přihlásila. Ti politici naši do tý doby tady nebyli v úplně lehký situaci, jednak, že museli vyjít s tím Rakousko-Uher...., teda v naší části monarchie s tím rakouským vedením, s vojenským velením. Vojáci naši čeští bojovali za zájmy, který jsme často nechápali, nebo který nebyly tedy zájmy českýho národa a většina těch politiků došla k tomu, že má-li se to celý nějak rozumně přežít nebo nemá-li teda nastat totální chaos, tak se začali oddávat takzvanému aktivismu, to znamená, jakýmsi, pokud možno, kultivovaným formám spolupráce s tou rakousko-uherskou byrokracií s cílem přetvořit ten stát časem ve federaci národních států. To byl cíl, který se proklamoval, dlouho snil o něm Palacký s Havlíčkem už v roce 1848, pak to ..., vždycky se na pár let vynořilo, mizelo. Bylo takové vlastně dlouhodobé i trauma české politiky, no a za té první světové války to dostalo tu zvláštní podobu, když přijel císař František Josef, který tomu nepřál a nahradil ho mladý a nadějný Karel I., poslední císař a manžel Zity, vaší křestní jmenovkyně, tak se ukázalo, že ten poslední císař je velkým propagátorem tady toho. Ono to bylo pro český národ možná nebezpečnější, než co předcházelo předtím, poněvadž ty národní státy, nebo ze kterých se ta federace měla nově utvořit, tak neměly vycházet z historických hranic, ale z hranic skutečně obývaných danými národy, což v případě Čechů mělo logický důsledek v tom, že by v tom novém federálním soustátí zanikly hranice Čech a Moravy tak jak je známe a vznikly by nové podle toho, kde bydlí Češi a kde bydlí Němci, čili podobalo by se to spíš tomu bastardu, který byl vytvořen na podzim 1938 obsazením takzvaných Sudet. No, už tehdy se počítalo s tímhle tím plánem, no a aktivistická politika naše v tý Tříkrálový deklaraci se velmi odvážně a nečekaně přihlásila zničehonic k tomu exilovýmu Masarykovi, byl to až takový hrdinský čin od nich v téhle té chvíli. A čím to ještě bylo senzační, oni to opřeli o právo sebeurčení, což byla ve středoevropském prostoru taková určitá novinka. Ono o vzniklo v Evropě jinde už trošku dřív, o 50 let, když vznikala, když vznikaly národní státy v západní Evropě jako Francie nebo na jihu Itálie. Tak tehdy se tahle ta myšlenka zrodila, že národ má právo uskutečnit své bytí až do tvorby, až do vytvoření vlastního státu a to tak, že tento stát se smí odtrhnout od území, které ten národ předtím obýval původně s někým jiným. Já nevím, rozdělení Československa je také tímhle tím případem. Je to zajímavá myšlenka, která má často až kruté konsekvence, protože tehdy, když to za tý války začal propagovat americký prezident Wilson, který s tím do Evropy přišel, tak se toho logicky chopily ty mladé slovanské národy, které o to opřely tu svou novou státnost, ale chopili se toho taky ti Němci, kteří řekli, že i oni v těch Sudetech chtějí to právo na sebeurčení, takže například v Jihlavě, Brně nebo v Olomouci mají vzniknout také jakési samostatné státečky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaká byla vlastně role amerického prezidenta Wilsona?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Já si myslím, že je dodnes nedoceňovaná. On je to takový záhadný muž. On byl velký introvert, moc se neprojevoval, nešel na ruku médiím, takže se musí odpracovat hodně práce, když se o něm někdo chce něco pořádného dozvědět. Ale byl to rozhodně v dobrém i zlém tvůrce toho poválečného pořádku, tak jak se v Evropě zrodil. Díky americké armádě, která rozhodla situaci na západní frontě, tak ta první světová válka tam skončila už v roce 18, jinak by se pravděpodobně vlekla i do následujícího roku. Bohužel se nepodařilo to, o čem i on a jeho generalita snila a Masaryk o tom snil, že ta válka, aby se ti Němci odradili od nápadů někdy v něčem podobném pokračovat, takže ta válka musí skončit až v Berlíně. Ta vojska původně měla dojít až tam a Masaryk ještě pak měl takový k tomu malý dovětek, že on se svými legionáři ještě bude pak pokračovat z toho Berlína ten kousek do tý Prahy a přijde do Prahy jako velitel vojska, takže ta válka skončí, na což nedošlo vzhledem k té rychlé kapitulaci rozklad celé německé společnosti. No a tak se stalo, že ta společnost německá tehdy neprošla takovou tou katarzí, no a vnímala tu, to ukončení války jako křivdu, jako ránu do zad a umožnilo to Hitlerovi a já nevím, komu všemu, potom vyprávět různé nesmyslné interpretace jiné tady těch událostí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaký byl tehdy vztah vůbec k ostatním národům? K Němcům, ke Slovákům a dalším?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Tak teď jste vyjmenovala velké rozdíly. Tak se Slováky, nejzajímavější to bylo ke Slovákům, ke kterým jsme cítili tu tradiční citovou afinitu, nebo jak to nazvat, ale když to studujete, nebo když se tím opravdu člověk zajímá trošku víc do hloubky, tak si uvědomí, že opravdu na té české straně těch skutečných znalců Slovenska a těch upřímných zájemců o ten život tam byla jenom hrstka. To, co se tady o Slovensku psalo, tady se to interpretovalo tak, že oni v podstatě mluví téměř česky, že ta slovenština je takový nějaký dočasný doplněk té kralické češtiny, kterou tam vyznávají ti evangeličtí farářové, kteří údajně jsou tou jejich jedinou skutečnou inteligencí, no a tím se tak trošku ten dojem zkresloval, ta slovenská identita spočívala v něčem jiným, byla nesmírně silně opřená o katolický fundament. Tomu ti evangelíci naši, kteří tam přicházeli, anebo ti bezvěrci, kteří to chtěli tam rychle zorganizovat, tak tomu buďto nerozuměli, anebo, nebo si toho nevážili dostatečně. Takže tam v těch prvních letech tam, toho dobývání Slovenska, přesněji se to nedá nazvat, to šlo skutečně o vojenské dobytí tady této části republiky za pomoci Francouzů a Italů, tak tohle to vojenské dobývání bylo spojeno s velkými přehmaty. Velké neobratnosti se tam staly z našeho hlediska.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když se podíváme, jak jsme slíbili, na další ledny v té naší historii, v těch osmičkových letech, tak najdeme něco opravdu zásadního třeba v roce 1938 nebo 48?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, rok 38 je rok tragédie mnichovské, která dokonce snad hned 1. ledna 38 měla takový zajímavý prolog, který se v učebnicích dějepisu uvádí, ale podle mě by patřil i do obecné paměti. Existoval tady vlivný státník agrární Rudolf Beran, pozdější předseda vlády a ten na Nový rok vystoupil s takovým velmi zásadním prohlášením, kde redefinoval tu dosavadní politiku naši vůči sudetským Němcům a řekl, že za prvé musí oni konečně do vlády, poněvadž jsou nejsilnější stranou a že podle spolupráce s nimi bude dál vypadat budoucnost Československa. Víte, ty názory na tu sudetoněmeckou stranu jsou zajímavé a když si ještě jednou půjčím jméno Masaryka, tak on v tom uplatnění Henleinovy strany u nás sehrál klíčovou roli v době, kdy ta strana vznikala, nebo kdy ..., prostě v roce 1935, kdy se konaly klíčové volby, tak se vedla debata, jestli tu stranu připustit k těm volbám, nebo ne a naši čeští čelní politici se to báli rozhodnout a tak to nechali na starého pána, tehdy už mimochodem dost nemocného a takhle on to přijal a rozhodl, že jsme takovou demokracií, která nevyhazuje žádnou stranu z oběhu, byť má odpudivý program, že ta demokracie je snad tak silná, že to unese. Takže se pak tedy stalo, že Sudetoněmecká strana ty volby vyhrála.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když se podíváme nebo přeneseme o 10 let dále, do roku 1948, tak to už vlastně dozrávala krize.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Tam to byla další krize. No, samozřejmě, ta vyvrcholila tedy únorovým, dřív se říkalo vítězstvím pracujícího lidu, dnes puč, no, ale v lednu se rodil ten, ten prazáklad nebo ten, ten pradůvod nebo ten, ta drobná událost, která jako kamínek to vlastně celé spustila a ta spočívala v tom, že komunisti, kteří v té době už masově obsazovali úřady, instituce a už vlastně tak celoplošně, celorepublikově byli na vzestupu k moci a měli pocit, že už to mají tak jakoby celkově na háku, tak se rozhodli, že se zmocní některých čelných funkcí ve vedení pražské policie, no a protože něco takového zdaleka neudělali poprvé, tak se to stalo takovou jakousi příslovečnou kapkou pro ty demokraty ve vládě, pro Zenkla, Drtinu a tak, takže tam se předtím projednávaly a občas i schválily často horší kauzy. Namátkou mě napadá Marschalův plán, ale o několik měsíců později, v tom lednu, únoru, na téhle té maličkosti se tedy ta spolupráce definitivně zastavila a ten pokus ovládnout tu bezpečnost se stal záminkou k tomu nebo příčinou, že ti demokrati do tý vlády nepřišli a nastala ta nešťastná, protože nepromyšlená demise.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Napadá mě, pane Kosatíku, čím vlastně jsou ty osmičky? Jestli je to náhoda, nebo v tom hledat nějakou symboliku? Nevím, možná jestli je to spíše otázka, ne na historika, ale na numerologa.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Tak numerologem nejsem. Je to ..., zas tak hlubokou souvislost bych v tom nehledal už jenom proto, že ta poslední, podstatná byla, jak jste zmínila, už před 50 lety. Od té doby nějak ne a ne se to dostavit. Ten osmašedesátej rok byla poslední velká divočina s osmičkou spojená, ale ono to má význam jinej, a sice, když už se nám to tak v té minulosti nastřádalo, tak to umožňuje myslet na to nějakým takovým způsobem, jakým i my teď se tím zabýváme. Mě by třeba v současnosti docela bavilo být učitelem dějepisu, protože na základě tady těchhle těch číselných šarád bych těm děckám uměl vyskládat docela zajímavej program na celej rok a všechno bych jim to propojil a řádně provázal a myslím si, že by je to bavilo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V souvislosti s historií se rádi a často ptáme na jakési ponaučení z historie pro další generace.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Ajajaj!

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V čem by nás ty události, a je jedno, který rok nebo událost bychom vzali, mohly být inspirací třeba?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Mě napadá Ferdinand Peroutka. Zase, když se ptali nějak takhle a on řekl: "Kdybych měl psát knihu o Češích, měla by název Věčný začátek." No, asi, asi z toho plyne, že my fakt a i ta současnost se mi zdá, že to trošku, ne trošku, že to hodně potvrzuje, že my, i když už něčeho dosáhneme, tak máme velkou tendenci si to zase sami zkazit, sami zkazit, no. To byla podstata většiny těch, i těch událostí, který jsme tady jmenovali. Často k tomu pochopitelně přispěly vlivy zvenčí, poněvadž malý stát je vždy ovlivňován z venčí, takže, když si vás vyhlídne Hitler nebo potom Brežněv, no, tak, tak jste prostě malou myškou v jeho chřtánu dokořán rozevřeném. Je to těžké prostě být mnohonásobně silným soupeřem, ale, ale my jsme k tomu velmi často přidávali věci, které myška přidávati nemusí, no. My máme tenhle ten zvláštní talent si to pokopat sami.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je to nějaká sinusoida, když se podíváme v podstatě na letopočty 18, 38, 48.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
A jak by to teda teď vycházelo? Teď bychom se blížili k čáře sestupné nebo vzestupné?

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Rok 2018. To nevím, to uvidíme. Co myslíte, mohl by být v něčem, a v čem rok 2018 nějaký zásadní, přelomový?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Já bych strašně tý společnosti přál, aby se konečně dobrala nějaký takový pěkný katarze. Víte, tady v těch posledních letech pod vlivem nejrůznějších politiků a toho, jak se vyjadřují ve veřejném prostoru, tak se prohlubuje takovej marasmus, nebo ta představa, že, že neexistuje hierarchie. Dřív to bylo tak, že pokud se někdo propracoval nahoru, tak ať byl, jakej byl, tak se od něho očekávalo, že bude nějak dobře působit do celé té společnosti, jo. Někdy se to až přehánělo. Říkalo se tomu člověku pak "tatíček" a tak. Ono se to nemusí přehánět, ale když už tam ten člověk je a visí na obrazech ve školních třídách a občas pronáší státnické projevy a reprezentuje nás venku, tak by měl vyzařovat něco, co se rodič nemí stydět ukazovat svejm dětem, no a tak bych byl rád, kdyby se tohle to vrátilo, protože to je opravdu strašně důležitá věc. Kdyby tohle dál mělo pokračovat, no, tak by nevesele se nám žilo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem, když jste se zmínil o Tomáši Garrigue Masarykovi, tak jedna z jeho myšlenek, vypůjčím si jí: "Státy se udržují myšlenkami, ze kterých vznikly." Jaký máme vztah dnes vlastně k našim dějinám?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Tak opět široká otázka. No, záleží, kde tu otázku kladete. Když se ptáte, jak jsou na tom školáci nebo středoškoláci, zdá se mně to, že je to slabý. Já jsem pořád byl optimista tady s tou středoškolskou výukou a tak. Teď mám možnost i to pozorovat na svejch vlastních dětech, na jejich spolužácích a ne podporuje se tam moc myšlení o těch dějinách. To znamená, vlastní vztah k tomu, co já bych dělal, kdybych tam byl. Ono to vypadá, jakože trošku moc naivně se těch dětí ptáte, protože co 18letej má tyhle ty věci řešit, no, ale zároveň musí se s nima nějak vypořádat. I když to, když to vnímá jenom jako látku, kterou se má namemorovat a která se ho netýká, tak to ve skutečnosti historie není. Historie musí být s nějakým stanoviskem. Musí mně vystavovat, mně, kdo se ji snažím vnímat, nějakým zkouškám, abych já sám při tom zrál, nebo abych se o sobě něco dozvěděl, nebo, když na to nemám, tak abych se dozvěděl alespoň tuto špatnou zprávu, ale musí mě to nějak proměnit, jinak by historií nebyla.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Proč se vlastně u nás nějak zvlášť neslaví vznik samostatné České republiky?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Tak asi ..., myslíte 1. leden 93?

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Přesně tak.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, poněvadž tam jsme ..., na Slovensku se slaví, jak víte, protože oni získali, kdežto my jsme ztratili. Tak, jak ten stát byl koncipován, on byl koncipován už v tom roce osmnáctém, a pak se to v tom našem českém vnímání zas tolik nezměnilo, jako stát, který si vytvořili Češi a Slováci se přidali. Ono to tak i de facto politicky bylo, protože Slováci tehdy neuskutečnili vlastní převrat, měli svoji Martinskou deklaraci, což bylo něco trošku jiného, a pak následovalo to vojenské dobytí Čechy, jak jsem to zmiňoval, čili oni, oni tím rozdělením státu získali stát nový, no, my taky, ale pro nás to byla ztráta, čili důvod k oslavě je menší než v Bratislavě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Spisovatel Pavel Kosatík a jeho názory. Děkuji vám za ně. Mějte se hezky.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Děkuju taky, na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.