Přepis: Jak to vidí Jan Kamír – 4. srpna 2016

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
V lednu a únoru navštívil Jan Kamír z Pacova velmi exotická místa. Dvě místa. V jednom putoval za orangutany a na to druhé místo, tam putoval za původními domorodými kmeny, o kterých jsme před chviličkou s Terezou Stýblovou hovořili, a to byli lidojedi. Co bylo prvotní?

Jan KAMÍR, cestovatel
--------------------
Dobrý den. Tak prvotní bylo pochopitelně dostat se vůbec do Indonésie, což v dnešní době není až takový problém, tak se létá na dovolené velice často a řekl bych až hromadně, ale dostat se potom do těchto částí Bornea, případně Západní Papui už je potřeba trošku cíleně se tomu věnovat a vědět, proč se tam chce, protože vstup do národního parku je vždycky nějakým způsobem omezen. A dokonce na tu Západní Papuu je třeba mnoho razítek a mnoho povolení, než se to podaří všechno, všechno povolit a projít tou celní nebo řekněme tou správní agendou.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
To znamená, že úřední šiml se dosti nařehtal, vy jste tedy vzlétli, přistáli jste v Jakartě, když se řekne Jakarta, už to voní tou exotikou a člověk si připadá, že se ocitne v úplně jiném světě. Je to pravda?

Čtěte také

Jan KAMÍR, cestovatel
--------------------
Je třeba si říct na začátku, že Indonésie je obrovský souostroví. Ty čísla se někde různí, ale je to víc jak 15, možná i 17 tisíc ostrovů, z nichž je přibližně 9 tisíc nějakým způsobem osídleno, a 700 ostrovů je vyloženě osídleno tak, že tam funguje nějaká infrastruktura. Pochopitelně všichni znají ty nejznámější ostrovy, oni jsou poměrně veliký, konkrétně Borneo a ta Západní Papua, to je třetí a druhý ostrov největší na světě a tak dále, takže tady v tom případě tyhle ty velký ostrovy jsou samozřejmě zcela funkční, naprosto profesionálně turisticky lze je obsadit nebo zaujmout a tak dále a je to naprosto v pořádku. Ale v momentě, kdy se chcete vydat někam do těch částí těch národních parků, dovezou vás do takového malého nenápadného přístavu, kde by se člověk, v noci by se rozhodně bál, naloží vás na loď, která připomíná někdy až začátek 18. nebo 19. století, a to myslím docela vážně, rozdíl je v tom, že to má motor a ne už jenom plachty. A poměrně dlouhou cestou se dostáváte, proti proudu řek se dostáváte do těch, do těch částí těhle těch ostrovů, takže ta cesta na začátek je vždycky trošku dobrodružná. Když tam je člověk prvně, tak hodně u toho přemýšlí, jestli to je bezpečný, jestli kapitán, ač vypadá, jak vypadá v tom tričku roztrhaným, jestli tu loď už někdy řídil, jestli, jestli ty zásoby, který nám vezou na těch 5, 6 dní, jestli to je dost, a tak dále, a tak dále, takže musíte být neustále nějakým ujištění, že se o vás chtějí postarat, že vás tam nechtějí nechat těm orangutanům napospas a nakonec to všechno dobře dopadlo.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
My se za chvilku podíváme za těmi orangutany, protože vy jste je potkal, ale já bych přece jenom teď ještě zůstala té, možná trochu v uvozovkách civilizaci, v té Jakartě. Je to město, tak jako je známe třeba tady z Evropy, že je, centrum je historické a pak se pozvolna rozrůstá? Je tam vidět nějaká historie, anebo je to město úplně jiné?

Jan KAMÍR, cestovatel
--------------------
Je to město úplně jiné, ale v oblasti této části Asie víceméně typické, to znamená obrovské. 10 a více milionů obyvatel žijících na různých místech různými způsoby. Možná se úplně neví, že Jakarta byla za druhé světové války velmi bombardovaná, dokonce se uvádí v některých pramenech, že to bylo druhý, po Varšavě druhé největší město, které bylo zničeno vybombardováním. A ty následky jsou dodneška tam patrné, to znamená, že ty stavby, které tam byly před válkou od kolonizátorů, tak víceméně z velké části zmizely, a ta dostavba byla velmi složitá a taková nechci říct chaotická, ale určitě už nebyla tak pravidelná, jako když to tam budovali ty Evropani, takže Jakarta, průjezd Jakartou z hotelu na letiště znamená práci na 3 až 5 hodin, pokud je běžný provoz a když chytnete ještě nějakou komplikaci, takže fakticky se musíte hodně časově vybavit tak, aby vám to letadlo neuletělo. Pravda je taková, že třeba Jakarta jakožto mezinárodní letiště pochopitelně funguje naprosto standardním způsobem, nepoznáte žádný zásadní rozdíl, ale ty provinční letiště jsou úplně o něčem jiném, kde nefunguje žádný rozhlas, nic, kde se chodí z letadla přímo ze schůdek, volně po ploše jdete, kam se vám zamane, takže ty rozdíly mezi Jakartou a velkými městy, třeba i na Sumatře a podobně, proti těm provinčním letištím a provinčním městům jsou obrovské.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak je to s lidmi? Také se liší obyvatelé hlavního města, té Jakarty, a potom obyvatelé, kteří, vy už jste zmínil kapitána v otrhaném tričku, tak třeba toho, který s vámi jel na Borneo, anebo potom vůbec nemluvě o domorodcích v té Západní Papui?

Jan KAMÍR, cestovatel
--------------------
Určitě, protože zase je třeba brát v potaz to osídlení, jak fungovalo za dávných dob a odkaď různé kmeny přišly. Západní Papua je jinak osídlená než zbytek Indonésie a už to je hlavní důvod těch zásadních rozdílů, proto taky v 60. letech na tý Papue, k tomu se ještě dostaneme, byly poměrně velké boje, chtěli ten původní národ zcela vyhladit, protože nezapadal jim do toho jejich nového systému a tak dále, takže jsou tam obrovské rozdíly pochopitelně.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
No a právě hned po písničce se vypravíme za těmi orangutany. Přiznám se, že určitě nejsem jediná, kdo se na to moc těší.

/ Písnička /

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak to vidí dnes Jan Kamír a přesouváme se z Jakarty přímo na Borneo, jdeme za orangutany. Dají se běžně jen tak potkat?

Jan KAMÍR, cestovatel
--------------------
Dají, dají. My jsme dostali na lodi takové krátké školení, jak se chovat v případě, že potkáme orangutana a znamená - nedívat se mu do očí, samozřejmě na něj nesahat, nedělat prudké pohyby a pokud možno s tím samým pohybem, s kterým jsme ho potkali, ho zase minout a nedávat mu žádnou příležitost zaútočit nebo jakkoliv se s ním kontaktovat.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
To může orangutana naštvat. Jinak orangutan mezi lidoopy patří mezi takové ty mírumilovné relativně.

Jan KAMÍR, cestovatel
--------------------
Určitě, určitě, ale v momentě, kdy mu jde buď o jeho život nebo o život jeho mláděte, tak pochopitelně se chová úplně jinak, jako i ta lidská říše. A hlavně on neví, proč tam jste. On to nechápe. Orangutan je živočich, který žije naprosto sám a potřebuje pro svojí, pro svůj život přibližně teritorium jeden kilometr čtvereční, takže když mu do něj někdo vstoupí a ještě je to ve skupině, třeba kdyby nás tam bylo 6, 8, 10, 12, záleží, jak, kolik lidí vylezlo z lodi, tak vlastně on v té chvíli neví přesně, jak s tím naložit. No a komické na tom bylo to, že my jsme z tý lodi vystoupili, takovou přírodní stezkou se šlo k tomu krmišti, k tomu se ještě dostanem, a my jsme si tak povídali, až ho uvidíme, co budeme dělat, že jo, a jaký to asi bude, jak se bude fotit a najednou zprava vidím 3 metry vedle šel relativně obří samec a šel souběžně se mnou a teď já jsem říkal, tak a teď, a teď co mi tam říkali na tý lodi? Nekoukat se do očí a teď jsem si tak řekl, a najednou nám přešel cestu, otočil se na nás, podíval, změřil si mě, povídá, s tebou se prát nebudu a pokračoval dál a šel na to krmiště. Oni to tam ...

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ale pravda možná je, že ti orangutani, když jdou po zemi, tak oni nepůsobí nijak hrozivě, oni se tak jako různě kolébají, oni mají relativně krátké nohy.

Jan KAMÍR, cestovatel
--------------------
Ano, přesně tak. Mají krátké nohy a naopak mají velké rozpětí rukou. Dospělí samci mohou mít až 3 metry, čili ...

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak to bych nevěřila.

Jan KAMÍR, cestovatel
--------------------
Čili 3 metry jsou opravdu už prostředek, kterým když se rozhoupou na těch větvích, tak jsou u vás cobydup a i na to je třeba dávat pozor, protože v momentě, kdy mu dáte nějakou šanci, aby se na vás šel podívat zblízka, což je především otevřený batoh nebo podobná věc, kdy by mohl si myslet, že tam máte nějakou tu potravinu, tak je u vás opravdu velice blízko. My jsme to zažili jednou, kdy takhle jeden mladý samec v uvozovkách vystartoval po jedné kolegyni s batohem otevřeným, strážce ho okamžitě v dobrým slova smyslu zahnali a upozornili tu paní, že teda nemůže mít ten batoh otevřený, protože ty strážci tam nosí pro ně laskominy, banány, třtinu a tak dále, a jsou tam takový platformy, takový terasy, kde oni jim to vyskládají, ty orangutani se tam sejdou na tu chvíli, na tu půlhodinu se tam sejdou, jinak jsou opravdu, každý si žije po svém. A ty návštěvníci toho pralesa mají možnost tam si je fotit a pozorovat. A to je ten systém tý ochrany dneska toho orangutana právě proto, aby ty lidi pochopili, že to je neškodný zvíře a že potřebuje svůj prostor a že ty pralesy, pokud se všechny vykácejí, tak ty orangutani opravdu zmizí. Dneska se uvádí, že tohohle, tohohle orangutana bornejskýho je asi už jenom 6 až 8 tisíc kusů přibližně, nikdo se to neví přesně, protože to nikdo nespočítá. Jsou tam, je tam několik stanic v těch parcích, kde se neustále pozorují, samozřejmě spousta jich je nějakým způsobem sledováno i elektronicky a tak dále, ale není to možno vysledovat úplně všechno. A jedna ještě taková ta věc, která s tím souvisí, je, že orangutan a jeho rozmnožování je velice složitý, ne ve smyslu toho, jak vzniká, ale toho, že to, ta samice to mládě opouští přibližně až v 7 letech a do té doby ona vůbec s tím samcem absolutně se dál nestýká, takže jejich počet toho rozmnožení vzhledem k celkovému věku je poměrně malý, takže proto je to stále složitější, složitější ty orangutany udržet v nějakém větším počtu.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
A přitom když se to vezme, tak právě ten prales na Borneu je jeden z nejstarších deštných lesů vůbec u nás na naší planetě a mizí opravdu velmi rychle.

Jan KAMÍR, cestovatel
--------------------
Neumím posoudit, jak mizí rychle nebo jak, co to je rychlé tempo, ale rozhodně mizí. Tento národní park, co jsme byli my, tak má, měl přibližně 14 tisíc hektarů, teda pardon 14 tisíc kilometrů čtverečních, což je velký rozdíl, omlouvám se, a když si to vezmete, že teda jeden orangutan potřebuje přibližně ten jeden kilometr, tak si spočítáte poměrně snadno, kolik jich tam doopravdy může být maximálně, a to je nějaký okolí a tak dále, a tak dále, takže tohle to rozhodně ty orangutany nezachrání, ten prostor by potřebovali podstatně větší, ale Borneo je obrovský, obrovský ostrov. Samozřejmě nemizí to tak, že byste ráno se probudila a bylo tam o x tisíc hektarů méně, ale mizí a ten, ten olej palmový, který je tolik propíraný v médiích a na světě, jak se s ním lidé živí nebo neživí, jestli to je dobře, nebo špatně, tak je jeden problém. Druhý problém je samozřejmě kácení lesa jako takového pro teakové dřevo a další speciální stromy, které v tom pralese jsou. Bohužel mnohdy to kácení je neřízené, takže a tolerované místní vládou, aby od těch lidí měli pokoj, takže o to to je složitější. A je to prostě práce pro ty lidi jako takový, si musí uvědomit, že my jsme si taky Evropu a Ameriku srovnali tak, jak jsme chtěli my a nikdo se nás neptal, nikomu jsme se nezodpovídali a takhle oni dneska postupují úplně stejně. Bohužel, my můžeme říkat bohužel, v té Asii a prostě si to rovnají podle toho, jak, jak přibývají. A vemte si, že Indonésie je dneska nějakých 230, 240 milionů obyvatel, čtvrtý stát na světě dneska nejlidnatější a přibývá obrovským tempem, takže musí se nějak živit.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano, ti lidé se potřebují uživit, ale i ty zvířata a rostliny potřebují také zase, zase to své. Vyjma těch orangutanů, pralesních mužů, protože orang utan je vlastně pralesní muž, potkali jste ještě další zajímavé tvory?

Jan KAMÍR, cestovatel
--------------------
Určitě. Jedna opice, která tam je poměrně, no světově vzácná, ale tam je relativně dostupná, tak je kahau nosatý, což je velmi nádherná opice, protože kdo si, kdo jí zná, tak ví, že má takový obrovský nos a dlouhý ocas, takové vypouklé břicho, protože on se živí takovým různým materiálem, který v něm kvasí a on má neustále nafouklý břicho jak pan starosta, takže pohled na ně je velmi, velmi zajímavý. A jsou taky velmi hluční a je to jedna z mála opic, možná jediná, teď nejsem zoolog, abych to řekl přesně, ale která dokonce aktivně skáče do vody a koupe se, což ostatní opice naprosto nesnáší a plave si, skočí si ze stromu, my jsme jeli tou lodí a před náma skákaly do tý vody a zase si plavaly zpátky, prostě hrály si jak děti.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Prostě pro legraci.

Jan KAMÍR, cestovatel
--------------------
Prostě pro legraci, přesně tak, bylo to úžasný. A jedna zajímavá věc je teda, když potom na té lodi spíte, protože tam se nedá, tam žádný hotely nejsou, všechno se odehrává na té lodi, tak poslouchat ty zvuky teda toho pralesa v noci je teda zážitek, protože za prvé je neznáte, takže pochopitelně jsou všechno pro vás nový a ty opice, když se, a ty, a ty orangutani, když se do sebe pustí, tak to je teda opravdu řev, že se, ne že se u toho nedá spát, ale u toho si můžete představovat takovejch věcí, který se tam v té chvíli odehrávají, že nevíte, jestli se fakt honěj, perou nebo cokoliv dalšího, protože orangutani žijí v korunách stromů, prakticky neslézají na zem, staví si hnízda na spaní a staví si to hnízdo pokaždé, každý den nové, takže oni opravdu potřebujou ten velkej kus toho pralesa, takže taky nejsou úplně šetrní ti orangutani, ale nicméně je to docela legrační, protože slyšíte to praskání těch větví a do toho ty zvuky, asi jak se mu to buď daří nebo nedaří, a tak podobně, takže je to opravdu docela zajímavé.

/ Písnička /

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak se teď s Janem Kamírem v pořadu Českého rozhlasu Dvojka Jak to vidí vydáme z Bornea na tu Západní Papuu za tím původním obyvatelstvem. Tam dokonce byl opravdu kanibalismus.

Jan KAMÍR, cestovatel
--------------------
Určitě tam byl a možná v některých částech tam dodneška je, to se přesně neví.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ale vy jste tady.

Jan KAMÍR, cestovatel
--------------------
Já jsem tady a zase, zase bych tomu nepřikládal až tak velkou váhu, protože pochopitelně naše cesta byla připravována víc jak 4 roky a byla relativně bezpečná z toho pohledu, že asi by nás nikdo nesežral, to jako říkám zcela otevřeně. Nebyl k tomu žádný důvod. To, co se tam odehrávalo a odehrává možná v některých částech dodneška, já jsem tam konkrétně tomu našemu průvodci místnímu kladl otázku, jestli si myslí, že jsou další kmeny, který ještě vůbec nejsou známy, on tvrdil, že na 90 % ne, ale rozhodně se to nedá vyloučit. Z toho vyplývá, že jsou tam oblasti, které nejsou prozkoumány a ani potom dneska nikdo moc netouží, protože to stojí obrovské prostředky a vlastně by to nepřineslo nic jinýho než senzaci a zlikvidování dalšího kmene pro případnou další budoucnost. Takže oni to ani moc ve velkém nedělají, určitě nějaký nadšenci se to pokouší, ale je to velmi složité, protože ta Západní Papua je naopak velmi hornatý, hornatá část země. My jsme přiletěli do toho hlavního města tý provincie, ta se jmenuje Jayapura a odtaď jsme zase letadlem během několik hodin jsme přeletěli do Wameny, což je centrální část toho ostrova Západní Papua, a tam je zajímavé to, že tam nevedou vůbec žádné silnice. Tam pouze můžete přiletět tím letadlem a jinak v tom údolí se můžete pohybovat pouze v rámci toho údolí a jinak žádná cesta křížem krážem, tak jak jsou dneska třeba i Andy a dál všechny možný velehory dneska zmapovány už silnicemi, tak tam není vůbec nic, takže tam všechno, co se vybudovalo, muselo přiletět letadlem. A je tam prostě všechno, je tam normální město provinční, jsou tam autobusy, jsou tam spousta aut a motorek a to všechno tam muselo dopravit letadlo, nebyla žádná jiná možnost.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
A to všechno vlastně ty motorky a auta jezdí na tom jednom místě v tom jednom městě a dál do těchto hor se nemohou dostat.

Jan KAMÍR, cestovatel
--------------------
Jezdí na tom místě. A dál jsou cesty, se nemohou prakticky dostat, jsou tam, pár kilometrů vede třeba ještě asfaltka, pak už přijde šotolina a pak už projíždíte řekou a pak už musíte pěšky. Je to opravdu, my jsme třeba nad tím jedním kmenem, to byl ten předposlední den vlastně naší cesty, tak jsme šli 6, 7 hodin pochodu skrz řeku, přenášení děvčat na zádech a tak dále, protože zrovna se nám to trošku rozvodnilo, abysme se tam dostali. A ještě druhá věc je důležitá, protože jsme prakticky na rovníku nebo čistě pod rovníkem, tak se nám ráno rozednívá v 6, ale bohužel taky v 6 se stmívá, takže tam byl vždycky velký úkol se dostat zpátky za světla, protože za tmy je tam to potom už velmi nebezpečné.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
To se dá snadno zabloudit?

Jan KAMÍR, cestovatel
--------------------
Určitě se dá snadno zabloudit. My jsme pochopitelně měli s sebou průvodce, dokonce jsme měli tak úžasně to připraveno od naší agentury, že my měli prakticky na jednoho člověka byl jeden průvodce, tak se nám věnovali, aby opravdu se nám nic nestalo a mohli nám pomoct, protože ono tam úplně nebylo při těch pochodech jednoduchý. Ject autem a pak z vesnice dojít někam pár set metrů, to není problém, ale třeba ta cesta přes tu řeku a přes, k tomu poslednímu kmenu, byla opravdu docela náročná už.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Koneckonců zase člověk, když se podívá a vypraví do takovýchto krajin, má na co vzpomínat, i právě na to, že si vlastně dokázal, co ještě zmůže a kde má, kde je jeho hranice.

Jan KAMÍR, cestovatel
--------------------
Určitě, ale je to zase spíš o tom pocitu tý prvnosti. Když tam jste prvně, tak je to velmi složitý se tam zorientovat a vědět, co si můžete dovolit. Když přijdete do té vesnice, kde na vás pobíhají prakticky úplně nazí lidé a vy tam přijdete a máte na sobě všechno, všechno co potřebujete, v ruce drahý fotoaparát a prostě touhu fotit tu, ty lidi, tak oni na vás chvilku koukají, jako že už to někdy viděli, že už tam nějaký turista byl, v jedné vesnici na vás nekoukají vůbec, protože na vás ani nemají náladu, a někde jsou na vás připraveni. Pochopitelně i taková cesta musí mít aspoň jednu štaci zajištěnou tak, aby člověk neodjel úplně s prázdnou, takže jedna vesnice byla pochopitelně průvodcovsky domluvená tak, aby nás přijmuli aspoň v té jedné vesnici a tam už je to neříkám skanzen, ale je to tam samozřejmě, jsou na nás připraveni už ty, už ty lidé, jo. Ale jinak tam normálně žijou naprosto tím svým životem. My jsme, dokonce se nám to trošku protáhlo, protože ten náš průvodce byl velmi vstřícný a dokonce byl jednou v Praze, takže on na nás na Čechy ukrutně držel, takže domluvili jsme nakonec to, že jsme na trhu my koupili kuřata, donesli jsme je tam jako dar obětní, oni nám je postupně a oni nám díky tomu ukázali celý proces vaření v tom kmeni, jak se to dělá na těch lávových kamenech, co my se teda o to v Evropě pokoušíme jako strašná gastronomie, tak oni to tam dělají dá se říct tisíce let úplně standardně. A ty kuřata jsme nakonec s nima ochutnali a viděli jsme celý ten proces toho, jak třeba, zajímavá věc byla, že dětem rozděluje zásadně maso náčelník, ženy ho pouze uvaří, donesou ho náčelníkovi a ten rozděluje potom, přiděluje dětem a dětem znamená ještě jenom chlapcům, protože dívky a malé děti, úplně malé děti jsou s matkami nebo se ženami a náčelník s chlapci a v oblasti mužů. Ta vesnice má poměrně přesnou hierarchii, to znamená, že vždycky je ženský dům, pak jsou zásoby a pak je mužský dům nebo chýše se dá říci spíše, a vždycky ta, všechno tam funguje jenom na tom, co řekne náčelník. Tam není prakticky žádná varianta jiná, aby někdo se sám svévolně rozhodl, že něco pude lovit nebo že něco pude zařídit, neexistuje. Všechno řeší náčelník a co řekne, to je prostě svatý.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
No, ono alespoň je tam udržený pořádek.

Jan KAMÍR, cestovatel
--------------------
Ano, protože bez toho to prakticky nejde.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
A tyhle ty kmeny, o kterých teď mluvíte, které jste navštívili, to jsou potomci kanibalů, anebo to ještě ne?

Jan KAMÍR, cestovatel
--------------------
Určitě, určitě. Tohle jsou potomci kanibalů. Ten kanibalismus tam nebyl takový, jak si možná u nás představujeme v Evropě, že jeden kmen vlítl na druhej, všichni zabili a všichni snědli, vůbec ne. To takhle vůbec nefungovalo. Fungovalo to tak, že když někoho jedli, tak právě nepřátele, třeba i ty bělochy, protože se jich ukrutně báli, pro ně to bylo božstvo, který vůbec nedokázali zařadit a byli prostě nebezpečný, tak je prostě zlikvidovali. Jestli je nakonec snědli nebo jenom zabili, to je, to je zbytečná diskuse. Ale pravda je, že oni většinou, pokud teda ten kanibalismus provozovali, tak se snažili sežrat v uvozovkách toho náčelníka, ten mozek a tak dále, to bylo to, ta síla toho kmene a prostě oni ho jedním, jednoduchým zásahem ten kmen zlikvidovali tím, že sebrali toho náčelníka a podrobili si ten kmen vlastně.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
A vlastně, ano, a tím že ho snědli, tak do sebe přijali jeho sílu.

Jan KAMÍR, cestovatel
--------------------
Přesně tak. Ten mozek, to byl hlavní, zase ten náčelník toho vítězného kmene si dal ten mozek toho poraženýho náčelníka, to byla ta hlavní delikatesa a to byl ten hlavní symbol, především to byl symbol toho vítězství nad tím kmenem a podrobili si ho, ano.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Měl jste tam strach, že posloužíte jako dobrá večeře?

Jan KAMÍR, cestovatel
--------------------
Né, určitě ne. Takhle to tam dneska nefunguje, ale pravda je taková, že když jsme se třeba vraceli z určitý cesty a místní mládež, která už dneska trošku nemá co dělat, protože spousta technických věcí tam dorazilo a včetně mobilních telefonů, takže docela zajímavý je pozorovat náčelníka, jak telefonuje mobilem a přitom tam běhá úplně nahatej, takže ta mládež už si tam trošku vyskakuje a stalo se nám, že nám třeba obklíčili auto a chtěli po nás vyloženě peníze, jinak že nás nepustěj a takovýhle, že, jo, neříkám, že strach o život, ale komplikace rozhodně tam nastat mohly.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Hostem dnešního pořadu Jak to vidí byl Jan Kamír, procestovali jsme Borneo za orangutany a Západní Papuu za původními domorodými kmeny. Já vám děkuji, přeji vám pěknou cestu zpátky domů do Pacova, to už není tak daleko jako na Borneo. Loučí se i Světlana Lavičková a přeji vám příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojka.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.