Podívejte se na šafrán. Ale který?!
Je-li něčeho pomálu nebo vzácně, je toho jako šafránu. Tohle slůvko, zdánlivě "echt" české - co jen tady bývalo šafranic a kolik je jen v pražském telefonním seznamu Šafránků -, k nám přicestovalo ze Středozemí, kam se dostalo z arabského světa.
Říkali mu zafarán. Přicestovalo s kulturou, s pěstováním šafránů, krokusů. Lidé z rostlin získávají kdeco, snad žádný rostlinný orgán neunikl lidským choutkám. Však to znáte, nejíme jen plody, ale třeba i řapíky listů, kořeníme poupaty. V případě šafránu má našinec spadeno na blizny. A těch je nejen jako šafránu. A jejich hmotnost? Darmo povídat. Říká se, že je prý zapotřebí vytrhat blizny ze sto tisíc květů, aby se získal kilogram tohoto vzácného barvícího koření.
Snad pro tu vzácnost a nedostupnost se naši středověcí předkové rozhodli pro pěstování šafránu setého také u nás. Tam, kde se pěstoval, měli šafranici. Jako mají na Žatecku chmelnici. Z arabského zafarán vznikl český šafrán nebo taky šefrán, a se sušenými bliznami chodili po domech šafraníci nebo taky šefraníci. A možná, že i Šafránkové s velkým Š. Pokud se ovšem jejich jméno nevykládá úplně jinak: šafránek prý býval člověk - ideální model pro Tiziana - zrzavý. Zrzavý, jako jsou blizny šafránové.
V naší současné květeně (a možná, třeba na Šumavě i v té předsoučasné) roste alpský šafrán bělokvětý, jinde zase šafrán karpatský neboli Heuffelův. Kvetou teď, na jaře, společně s dalšími pěstovanými šafrány. Na rozdíl od kořenínosného šafránu setého se na ně můžete podívat hned, na květy šafránu setého byste museli počkat do podzimu. A všimněte si, že sice mají blizny šafránově žluté, ale krátké. Kdepak ten setý, ten je má delší než cípy okvětí a ještě zakřivené!
