Pochodeň číslo jedna. Světlonoš pravdy jménem Jan Palach

Před Národním muzeem se 16. ledna 1969 polil benzínem a zapálil Jan Palach. Student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy chtěl tímto drastickým způsobem vyjádřit protest proti cenzuře a šíření dezinformací a vyburcovat společnost z letargie. Čin odůvodnil prohlášením, ve kterém požadoval nápravu jménem skupiny dobrovolníků, ochotných dát se za splnění požadavků upálit. „Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí,“ řekl, než o tři dny později zemřel.

Zlo mělo v tehdejším Československu podobu nastupující komunistické totality, doprovázené přítomností sovětských vojsk na území republiky. Národ byl v šoku. Sebeupálení jako formu politického protestu znal do té doby pouze z médií. Rudá propaganda poukazovala na případy z Vietnamu a USA a demonstrovala na nich bezcitnost imperialistů. O případech v socialistickém bloku nikdo nevěděl až do jeho rozpadu. Palach byl výjimka.

Lidské pochodně hořely i v jiných zemích

Za jeho požadavky a proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v srpnu 1968 hořely lidské pochodně u nás, v Polsku, Litvě, na Ukrajině nebo v Lotyšsku. Soudruzi je cynicky označovali za naivní či duševně choré.

Matka Libuše Palachová se kvůli takovému nařčení soudila, leč neúspěšně. Janův odkaz ale přežil. Důkazem budiž to, že na výročí upálení v roce 2016 byl v sousedství Palachova náměstí odhalen dvoudílný pomník s názvem Dům syna a Dům matky amerického architekta Johna Hejduka.

Další Příběhy z kalendáře poslouchejte online na webu Dvojky nebo v aplikaci mujRozhlas

autoři: Jan Kovařík , Tereza Stýblová , Veronika Boušová
Spustit audio

Související