Pavel Kosatík: Prožitek dějin byl na Slovensku jiný. Princip rovného s rovným jsme ale Slovákům nedopřáli

„Prožitek dějin byl na Slovensku jiný a možná větší. V době, kdy se s tím ale ještě dalo něco dělat, naši čeští předci ne zcela dostatečně vnímali to, že se Slováci od samého začátku vnímají jako sice méně početný, ale národ svého druhu, a že vyžadují uspořádání na principu rovný s rovným. My jsme jim to ale nedopřáli,“ říká v pořadu Jak to vidí... spisovatel Pavel Kosatík.

Maďarská alternativa

Zároveň si podle něj Češi mnohdy ne zcela uvědomují, že pro Slováky nejsme jedinou možností, jediným blízkým partnerem. „S námi sice prožili relativně hezkou dobu první republiky, jako součást maďarské říše ale prožili dobu násobně delší, což zanechalo velmi mnoho důsledků včetně nejjemnějších, intuitivně psychologických, kdy se jejich povahy podobají bez dlouhých řečí.“

Čtěte také

Pavel Kosatík: Proruské nadšení obrozenců přežilo na Slovensku všechny nárazy novějších dob. Češi vystřízlivěli

Tyto dějiny totiž nebyly jenom špatné. Zhoršily se až na konci 19. století, kdy Maďaři vyhrotili nacionální tlak. „Předtím po dlouhá staletí platily Uhry za multikulturní říši, poměrně dosti tolerantní k německým luteránům, k potomkům českých evangelíků, ke katolické většině, a zas tak strašně ve srovnání s východnějšími zeměmi se tam dokonce nevedlo ani Židům.“

Zatímco tedy Slováci mají maďarskou alternativu, Češi žádnou takovou obdobu nemají. „Orgie česko-německého přátelství nezažíváme. Hovořit můžeme o etapě klidné tolerance, ale lepší to není. Víme, jak je to s Rakušany. A k Polákům se často chováme hanebně podezřívavě. Jako Češi máme problém najít si někoho, kdo by nám byl dost dobrý. V tomto smyslu se mi zdá, že jsme se Slováků až lehkomyslně vzdali. Teď nám zrcadlo nenastavuje nikdo, zbyli jsme si sami. Úkolem každého, zvlášť malého národa ale není klást si podmínky a ptát se, kdo je nám dost dobrý, ale pracovat hlavně sám na sobě.“

Rozděluj a panuj

Odlišné vnímání dějin je podle Kosatíka i příčinou toho, jak se dnes oba národy staví ke světovému dění. „Ani u nás to není ideální, ale přece jenom mám pocit, že je tu více lidí, kteří mají pocit, že mohou do událostí sami mluvit, a když budou jenom trochu chtít, tak mít i přímou odpovědnost za svá rozhodnutí. Kdežto Slováci spíše čekají, až se to přes ně přežene. Takto to zažili za druhé světové války, kdy jim nacisti víceméně dávali pokoj, takže mohli mít pocit, že se dá vyjít i s největším darebákem, jako byl tehdy Hitler. Zažili to ale i za komunistů, kdy se opět přikrčili, a výsledkem byla nejenom Husákova normalizace, ale také industrializace Slovenska.“

Klíčové je ovšem podle spisovatele i to, že během krátké doby, co trvají moderní slovenské dějiny, nenasbírali Slováci příliš bytostných demokratů nebo lidí, kteří by byli kritičtí k Východu. „Oni neměli Havlíčka, který by je upozorňoval na Rusko, neměli Masaryka, který by jim říkal, aby nevěřili každé hlouposti, která se o historii říká. A možná i proto se dnes na Slovensku daří politikům, kteří společnost spíše rozdělují a kteří aplikují politiku typu rozděluj a panuj, hlavně panuj těm, kteří jsou proti, což je velmi nedemokratické a společnosti to nemůže dlouhodobě prospět.“