Pavel Kosatík: Musíme se naučit žít se vztahem k minulosti. Historie se nesmí vyprávět jako pouhá fakta

„Den vítězství se v posledních letech někde slaví trochu triumfalistickým způsobem. Jako bychom chtěli dohnat vítězný pocit, který jsme zanedbali v předchozích generacích,“ myslí si Pavel Kosatík.

„Spíš než silná slova nebo shromáždění motorkářů každému doporučuji, aby si u příležitosti podobných výročí, jako je konec války, našel nějaké konkrétní jméno z toho nekonečného rezervoáru válečných obětí a trochu se jím zabýval a myslel na něj.“ Může nám totiž o smyslu historie povědět víc než dlouhé anonymní statě v učebnicích.

Pomník dětských obětí války, Lidice|foto: Filip Jandourek

Co je důvod k vyprávění

Mezi válečnými oběťmi jsou stále desetitisíce lidí, u nichž známe maximálně jména a často ani to ne. Jejich život byl možná nenápadný, ale připomene nám souvislosti mezi minulostí a naší současností lépe než rozmáchlá gesta vítězů, tvrdí spisovatel Pavel Kosatík.

Dnešní malé dějiny s těmi tehdejšími velkými souvisejí a je užitečné přemýšlet o tom, jak se tehdy člověk k člověku choval, a porovnávat to se svým vlastním chováním. V tom je smysl dějin.Pavel Kosatík

„To, že se něco stalo, samo o sobě není důvodem, abychom si o tom vyprávěli. Ale to, že kdysi se jacísi lidé chovali k jiným lidem špatně bez důvodu, jen na základě rasy, je téma věčné. A nejenže se může kdykoli vrátit, ale je to i součást přemýšlení o člověku jako takovém, o tom, jak se jeden k druhému chováme i v dobách, kdy se neodehrávají hrůzy.“

„Měli bychom se ptát, jestli dnes každodenně v malém neprovádíme něco typově podobného,“ dodává Pavel Kosatík.