Partnerskou důvěru narušují i zdánlivé maličkosti. Poradíme, jak se jich vyvarovat

„Propast mezi partnery vzniká od úplných maličkostí. Když mi partnerka říká, že jí něco vadí – co třeba já považuji za malichernost a začnu jí o tom přesvědčovat – tak v té chvíli ona přestává věřit tomu, že ji vyslechnu. A pomalu mi přestane spoustu pro ni intimních věcí říkat,“ popisuje pychoterapeut Lucian Kantor.

Modelový příklad: Žena a myš

Svým klientům to vysvětluje na jednoduché metafoře: „Představte si situaci, ve které žena stojí na stole a řve: ‚Myš, myš!‘ Tak v té chvíli není vhodný čas, aby ji muž přesvědčoval o tom, že on je velký a myší se nebojí. Anebo aby se jí zeptal: ‚A miláčku, veverky se taky bojíš?‘“

„Řešením v každém případě není malého hlodavce rozmáznout po podlaze, protože v takovém případě bude žena z toho stolu volat: ‚Takové krásné zvířátko a ty jsi ho zabil!‘ Jediné, co můžu dělat, je začít mapovat vnitřní svět toho druhého. Když ten druhý přijde z práce, že se mu stalo něco těžkého, tak já ho musím nejdříve vyslechnout, abych zjistil, co se to stalo. A ne dávat rady,“ vysvětluje Kantor.

Hranice nemají být neměnné

Jsou samozřejmě i lidé, kteří si své problémy chtějí řešit sami, bez pomoci toho druhého. Někdo potřebuje do svého světa někoho přizvat, aby mu dělal zrcadlo. Jiný chce být soběstačnou bytostí, která si problémy řeší sama. V takovém případě je nejlepší vymezit si společné hranice:

Někteří lidé si chtějí své problémy řešit sami, bez pomoci někoho jiného. Je dobré takovou hranici respektovat, ta by ale zároveň neměla být neměnná|foto: Fotobanka stock.xchng

„Samozřejmě do budoucna je dobré každou hranici vnímat jako plastickou a nebát se ve vyhrocených situacích – když je něco nad moje možnosti – toho druhého přizvat. Je to častý problém, který v poradně řeším. Že lidé navzdory problémům stále používají ty staré vzorce a potom se vnitřně trápí.“