Nejupřímější forma uznání? Závist. Omeletky Haliny Pawlowské na téma Pýcha

Těžko vyrůst v nadutého tvora, když jsem byla donucena chodit na rytmiku. Bylo mi asi 7, měla se chystat vánoční besídka a paní cvičitelka rozdělovala role: „Monika, Věruška a Blanička budou tancovat víly. Andulka, Lenka a Dášenka budou trpaslíčkové. Vy co zbýváte, se rozdělíte na kytičky a stromy… no a Halinka nám k tomu bude pouštět magnetofon!“

Blahopřání jsem přijímala ve výtahu

Pyšná jsem snad mohla být na svůj úspěch s pořadem Banánové rybičky, když jsem vyhrála v anketě TýTý. Byla jsem úspěchem tak omámená, že jsem zapomněla PIN na mobilu a bylo mi líto, že nemohu, tak jako ostatní, přijímat blahopřání.

Když jsem pak nastoupila do výtahu, naskočilo mi číslo PINu. První zpráva byla od syna. Zněla: „Nejeď výtahem, divně to v něm rachtá!“ Na ostatní pozdravné SMS jsem pak měla dvě hodiny, než mě osvobodili záchranáři.

Úspěšný rok a navíc výhra v tombole

Asi před dvaceti lety jsem měla velmi úspěšný rok. Český lev, cena na festivalu, nejvíc prodaných výtisků, časopis na vzestupu a v televizi úspěšný pořad. Před Vánoci se sešli umělci, které zastupovala jedna agentura. Skoro všichni se na mne hezky dívali, někteří ze mě měli radost a někteří to předstírali.

Chtěla jsem počkat na tombolu, protože jsem měla své oblíbené číslo 21. Vyhrála jsem první cenu – mikrovlnku. To už kolegové nevydýchali. Přišla ke mně jedna režisérka a řekla mi skoro výhrůžně: „Hele! Všeho do času!“ A pak jsme s producentem fakt prchali, protože já v hrůze zjistila, že další ceny jsou moje knihy… Mimochodem, víte, co je nejupřímnější formou uznání? Závist.