Nejodolnější živočich na Zemi

Říká se jim „mechová prasátka“, v angličtině „vodní medvídci“ a Slováci je znají pod názvem „pomalky“. Jejich odborný název zní: Tardigrada, od latinského „tardus“, tedy pomalý nebo loudavý a „gradus“, tedy krok.

„Název Tardigrada zavedl italský biolog Lazzaro Spallanzani v roce 1777. Želvušky ale jako první objevil roku 1773 německý zoolog Johann August Ephraim Goeze,“ uvedla v Meteoru Barbora Chattová z Masarykovy univerzity v Brně.

Mechové prasátko pod mikroskopem

Želvuška pod mikroskopem|foto:Shutterstock

„Želvušky je nutné pozorovat pod mikroskopem, protože neměří více než 1 mm. Mají 4 páry laločnatých končetin, z nichž první tři slouží k pohybu a čtvrtým párem se přidržují substrátu. Každou končetinu pak zakončují drápky nebo přísavné disky,“ popsala Chattová.

Malinká „mechová prasátka“ jsou různě zbarvená – jejich povrchová vrstva, kutikula, může být hnědá, zelená, oranžová, červená, někdy dokonce růžová. Pokrytá je dlouhými chloupky.

„Mají zajímavě uspořádané ústní ústrojí s dlouhými bodci, kterými vysávají potravu. Živí se buňkami rostlin, řasami, bakteriemi nebo i jinými mikroskopickými bezobratlými,“ dodala Chattová.

Tisíce vodních medvídků

Želvušek je nepočítaně druhů. Zatím jich vědci popsali přibližně 1000 druhů, ale předpokládá se, že by jich mohlo být 10krát tolik. „Každý rok se objevují a popisují nové druhy. Želvušky jsou rozšířené po celém světě, jen u nás jich žije kolem 100 různých druhů,“ řekla Chattová.

Na dně oceánu i na ledovci

3D vizualizace želvušky|foto:Shutterstock

Želvušky mají nejraději prostředí tenkého vodního filmu na povrhu mechu, lišejníku, řas nebo rostlin. Jsou ale schopny přežít prakticky kdekoliv.

„Žijí v půdě, mechu, vodě, v největších hloubkách oceánu, nevadily by jim ani horké prameny nebo extrémní nadmořské výšky v Himálajích. Během expedice jsme pozorovali želvušky dokonce na povrchu ledovců v Arktidě i Antarktidě,“ doplnila Chattová.

Přežijí všechno

Želvušky jsou považovány za nejodolnější tvory na planetě Zemi. Dokáží přežít opravdu tvrdé a extrémní podmínky.

„Nejen sucho a vakuum, dokonce přežijí i radioaktivitu v dávkách, které tisícinásobně převyšují smrtelnou dávku pro člověka. Přežijí opakované zahřátí až na 150 stupňů Celsia i tlak 6krát vyšší, než jaký je na nejhlubším místě oceánu,“ popsala Chattová.

Zmrzlá přežije želvuška i desítky let. „Existuje případ 30tiletého zmrazení a želvušky se našly dokonce i ve znovu navlhčeném vzorku mechu starém 120 let,“ dodala bioložka.

„Neprůstřelná mikrovesta“

„Celé tajemství tkví v tom, že se želvušky za nepříznivých podmínek uvedou do stavu takzvané anabiózy, což je stav podobný hibernaci. V tom dokáží přežít téměř cokoli,“ vysvětlila Chattová.

„Jakmile se želvušky ocitnou v nepříznivých podmínkách, vyplaví do těla disacharid, kterému říkáme trihalóza. Ten se převede do struktury podobné sklu a ochrání tak buněčné struktury želvušky. Funguje to vlastně jako mikroskopické neprůstřelné sklo,“ dodala bioložka.

Během anabiózy se zastaví želvušce metabolismus, tím pádem i stárnutí.

Nezničí ji ani absolutní nula!

Želvušky dokáží přežít i hraniční teploty blízko absolutní nule (tedy asi -273 stupňů Celsia). Nabízí se logická otázka – jak může želvuška něco takového přežít? Vždyť je jistě podobně jako jiní živočichové tvořena z velké části vodou, která by mohla při extrémním mrazu roztrhat želvušku na kusy!

„Za přežití želvušky vděčí speciální vlastnosti, kdy dokáží snížit podíl vody v těle z 85 procent na pouhá 3 procenta! Cílem je právě to, aby se uchránily před vodou, která při zamrznutí zvyšuje svůj objem,“ vysvětlila Chattová.

Pozoruhodné je, že když se želvušky vrátí z anabiózy „do světa živých“, ihned se dokáží revitalizovat a začnou se rozmnožovat!

Želvušky na Mars!

Díky unikátním vlastnostem využívají želvušky výzkumníci vesmíru. V roce 2007 je vyslali na 12 dní na oběžnou dráhu - ve speciálně upravené kabině tak, aby byly vystaveny radiaci, vakuu i kosmickému chladu.

„Vědcům po návratu želvušek na Zem nezbylo než konstatovat, že přežijí i vesmír. Nejen že ožily, ony se začaly hned i rozmnožovat,“ podotkla Chattová.

Ovšem jak by želvušky přežily například pobyt na Marsu, to vůbec není jisté.

„Na Marsu jsou vysoké hodnoty UV a kosmického záření a je tam minimum kyslíku v atmosféře. Předpokládá se, že ve stavu anabiózy by byly želvušky schopny přežít, ale jestli by mohly žít i mimo toto stadium a navíc se v těchto drsných podmínkách rozmnožovat, to je velkou neznámou,“ uzavřela Barbora Chattová.