Nahromadilo se ve mně takové bahínko. Bylo načase ukázat, kdo jsem vlastně já, říká k novému albu violoncellistka Terezie Kovalová
Její hudba se pohybuje mezi klasikou, elektronikou a art popem a její vizuální styl je stejně osobitý jako její hudební projev. Co Terezii Kovalovou přimělo opustit týmové projekty a vydat se na sólovou dráhu? „Vždycky jsem se bála udělat něco sama za sebe. Jenže taky mám v povaze jít do všeho po hlavě...,“ popisuje v Blízkých setkáních rozhodnutí natočit vlastní desku. Jak se dostala k violoncellu? Proč by se nebránila divadlu? A jak dlouhá byla cesta k psychické rovnováze?
Dlouhá léta byla součástí různých hudebních seskupení. Hrála se skupinou Zvíře jménem Podzim, účastnila se projektu Vivaldianno, vystupovala s Davidem Stypkou, Lenkou Dusilovou nebo Vladivojnou la Chia. Letos v červnu ale vydala debutové album s tajemným názvem Zinka.
Díra navzdory rovnováze
„Jde o přezdívku, kterou vymyslel můj nový kolega na jednom turné. Mám totiž trochu úzkost bavit se s cizími lidmi, a on mi začal říkat Zinka, protože Terezinka mu přišlo moc dlouhé. Když jsem tvořila desku, vzpomněla jsem si na to, a okamžitě jsem začala brečet. Byl to přesně ten okamžik, kdy vám dojde, že je něco strašně správně.“
Rozhodnutí vydat se na sólovou dráhu zastihlo violoncellistku Terezii Kovalovou v období těsně před covidem. „Nahromadil se ve mně pocit, že mám uvnitř sebe takové bahínko. Že stojím ve stojaté vodě a nevím, co s tím. Zvnějšku to vypadalo, že je můj život v rovnováze, ale uvnitř mne zela díra,“ přiznává.
„Když jsem nad tím přemýšlela, došlo mi, že se nejvíc ze všeho bojím toho, udělat něco sama za sebe. Naštěstí moje já je nastavené tak, že i když se něčeho bojím, jdu do toho po hlavě. Takže jsem se po mnoha společných projektech rozhodla konečně všem ukázat, co jsem reálně i já...“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
