Na rozdíl od své ženy mám rád, když stromy neobtěžují plody, tvrdí Ivo Šmoldas
Měl jsem teplotu 31,1 stupně Celsia, tak mě sem pustili, prohlásil v rozhlasové kavárně Radiocafé Ivo Šmoldas. A prozradil, jak se stalo, že se začal objevovat na veřejnosti.
„S Halinou Pawlowskou jsme navštěvovali stejný literární klub a já sledoval její kariéru. Jednoho dne se mi ozvala produkce Banánových rybiček. Říkal jsem si, host jim umřel a Halina si v krizi vzpomněla na mě. Pak mi řekli výši honoráře, to mě uchvátilo.“ Následoval pořad To je ta čeština, Dementi a řada další.
„Ztrácíme ho“ neřekli, možná příště
Budou to dva roky, co měl Ivo Šmoldas infarkt. „S houkačkou jsme projeli zácpu do IKEM velmi svižně. Když jsme pak jeli tou dlouhou chodbou, uvědomil jsem si, že tu scénu znám z amerických seriálů z nemocničního prostředí. Záchranáři referovali o mém zdravotním stavu a já čekal, že zazní věta ze seriálů: ztrácíme ho. Možná příště.“
Na podzim mi v autě cinkají zavařovačky
O svém soukromí toho Ivo Šmoldas moc neprozradil. Má čtyři vnoučata a jeho žena ráda zavařuje. „Stará se o zahradu, protože to vystudovala. Já trpím, protože mám rád, když všechno bují a jsou tam rostliny, které neobtěžují plody. To zase miluje moje žena. U nás pořád běží sušička a zavařovací hrnec. Známí nám dodávají zavařovací sklínky, které nesnáším, protože mi pořád cinkají v autě.“
Setkal se jako překladatel ze slovenštiny se slovy cencúl, orgován a Trsteniarik? Proč říká, že v pořadech vždycky někoho nahradil?
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
