Na kometě: podivuhodné cesty Julese Verna do vesmíru

Vesmírný román Julese Verna vyšel v roce 1877 pod názvem Hector Servadac. Voyages et aventures á travers le monde solaire (volně přeloženo jako Hektor Servadak, dobrodružná cesta napříč sluneční soustavou). Na svou dobu to bylo naprosto novátorské neobyčejné dílo. Právě vrcholila snaha velkých evropských národů kolonizovat méně známé kontinenty, jako třeba Afriku, na vesmírný prostor ale asi pomyslel jen málokdo.

Příběh začíná u severního pobřeží Alžírska, kde se kapitán Hektor Servadak chystá se svým sluhou Ben Zufem k souboji|foto:Český rozhlas

Příběh začíná u severního pobřeží Alžírska, kde se kapitán Hektor Servadak chystá se svým sluhou Ben Zufem k souboji se sokem hrabětem Timaševem, když v tom je sražen k zemi neznámou silou podobnou zemětřesení, zdvíhají se neobyčejně velké vlny, s obrovským rachotem puká země, zuří vichřice a rozsvěcuje se jas silnější než polární zář. Na obloze se najednou objevuje zářící nebeské těleso…

Země se právě srazila s kometou a hrdinové se ocitají na jejím povrchu, unášeni vesmírem. Na kometě je samozřejmě všechno jinak než na Zemi. Slunce vychází na západě, den trvá 12 hodin, vzduch je řídký. Hrdinům se hůře dýchá.

Vernova chyba s šířením zvuku

„Musili dýchat rychleji, jak se to stává horolezcům v horách. Zdálo se, že okolní vzduch je mnohem řidší a má méně kyslíku. Také jejich hlasy zněly slaběji. Byly tu jen dvě možnosti: buď napůl ohluchli, nebo musili připustit, že vzduch se náhle stal méně způsobilým k šíření zvuku,“ píše se v románu.

Hned v začátcích popisu života na kometě se ovšem Jules Verne dopouští velké nepřesnosti. „Toto je klasická chyba. Rychlost šíření zvuku nezávisí na hustotě, ale na teplotě vzduchu. Hlas by rozhodně slabší nebyl. Pokud tam je nějaký vzduch, dokud lidé mají co dýchat, tak se můžou bezpečně a zřetelně slyšet,“ upozorňuje astronom Ivo Míček.

Nesmyslný bod varu

Jules Verne vycházel ze znalostí dostupných ve své době, vyčítat mu dnes jasné omyly tak není úplně fér. I tak je zajímavé se o nich zmínit. Jako třeba v případě bodu varu. V románu se popisuje, jak se hrdinové nechápavě dívali na vroucí vodu při 66 stupních Celsia. Problém je, že kdyby vařila voda při 66 stupních, musel by být tak nízký tlak vzduchu, že by lidé nemohli vůbec dýchat.

V knize je scéna, v níž Ben Zuf a Hektor Servadak chtějí přeskočit příkop. První vyskočí a nestačí se divit, jeho skok má výšku 12 metrů! |foto:Český rozhlas

„Například kdybychom si teoreticky chtěli uvařit čaj na Mount Everestu, voda by nám tam vařila při 70 stupních. Čili aby si oni vařili vodu při 66 stupních, museli by být výš, odhadem asi ve výšce 10 000 metrů,“ říká fyzik Ladislav Sieger.

V knize je také scéna, v níž Ben Zuf a Hektor Servadak chtějí přeskočit příkop. První vyskočí a nestačí se divit, jeho skok má výšku 12 metrů! Autor se domníval, že by se takto mohla projevovat nižší gravitace. „Ano, to je pravda. Ovšem obávám se, že hrdinové by tam ve skutečnosti skákali do takové výšky, že by se ani nevrátili,“ upravuje Vernův omyl astronom Ivo Míček.

Magnetismus a přesun části Zem?

„Nutno říci, že busola se naštěstí ani na jediný okamžik nepobláznila. Kosmické změny neměly žádný vliv na magnetickou střelku, která i v těchto vodách ukazovala stále k severnímu magnetickému pólu,“ píše se dále v románu. Jenže problém je, že komety magnetické pole nemají, takže střelka busoly by zřejmě vůbec nereagovala a pohybovala by se v náhodném směru. Zemský magnetismus vzniká uprostřed Země, kde je rozžhavené jádro a pohybují se tam nabité částice.

Cestovatelé objeví astronoma Palmyrina Rosetta, který jim prozradí, že jsou na kometě|foto:Český rozhlas

Asi nejbláznivější je ovšem představa, že by na kometu bylo možné přesadit zcela neporušené části zeměkoule. V románu se takto na vesmírné těleso přestěhoval Gibraltar, Ceuta, část Alžírského pobřeží a polovina Středozemního moře… včetně části zemského pláště. „Tak to by se zcela jistě nepovedlo. Takhle nefunguje zemská litosféra. Nejde neporušeně vytrhnout kus kontinentální desky i s atmosférou a vodou,“ dodává Ivo Míček.

Hektor Servadak a Ben Zuf nezůstanou na kometě dlouho sami. Ke břehu připluje jachta hraběte Timaševa. Oba sokové odloží spory a vydají se na okružní plavbu kolem komety. Najdou skupinu Španělů, italskou holčičku a anglickou vojenskou posádku na Gibraltaru. Co je ale nejdůležitější – objeví také astronoma Palmyrina Rosetta, který jim prozradí, že jsou na kometě (což do té doby netuší).

Zlatá kometa Gallia – anebo planetka?

Kometu, na které naši hrdinové putují, nazvali Gallia. Aby zjistili, jaké je její chemické složení, odebrali vzorky ze zlatavého mořského dna. Zjistili, že se tam nachází telurid. „Telurid zlata je sloučenina, která skutečně existuje. Obsahuje si 30–40 procent zlata, zbytek je telur. Ovšem něco tady nesedí. Z definice komety je potřeba, aby z ní nějaký materiál unikal do prostoru, aby vytvářel ohon. Komety jsou obvykle koule špinavého ledu a směsi hornin bohaté na olivín a pyroxen. Oni tak zřejmě letěli spíše na planetce,“ osvětluje Petr Brož z Geofyzikálního ústavu AV.

Původní ilustrace k románu Julese Verna Na kometě|foto:Český rozhlas

Vernova kometa byla popsána jako koule o průměru asi 700 kilometrů. Měla mít pevný povrch, žádné těkavé látky. Kdybychom ji ale posadili na dráhu mezi Mars a Jupiter, byla by tam druhým největším tělesem. Obří planetkou. Nikoli tedy kometou.

„Na druhou stranu je vidět, že výpočty, které Verne komentuje, odpovídají realitě. Nepouští se do představ a výplodů fantazie, ale snaží se ty věci stavět na vědeckých důkazech a poznáních své doby. Ten román je dodnes velmi čtivý,“ dodává Adolf Inneman.

Kouzla, nebo fyzika?

Jules Verne popisuje v jednom z příběhu zajímavý, málo známý, fyzikální jev. Říká se mu jev přechlazené kapaliny. Popisuje ho románově takto: „Moře přes značný pokles teploty dosud nezamrzlo. Byla to škoda. Kolonisté by tím získali snadné spojení s ostrovem Gurbi po ledě a lovci by si tak mohli rozšířit své loviště. Proto shromáždili v ten den všechno obyvatelstvo na skaliskách u moře na samém konci výběžku. ‚Tak co, maličká,‘ zeptal se kapitán Servadak Niny, ‚dokázala bys hodit do moře kus ledu?‘ ‚Ano,‘ odpovědělo děvče. ‚Dívej se dobře, Pablo! Uvidíš, jaká je naše malá Nina kouzelnice!‘ Nina se dvakrát třikrát rozmáchla a hodila led do klidné vody… Okamžitě zazněl silný praskot, který se nesl až k obzoru. Gallické moře na celém povrchu zamrzlo.“

Gallické moře na celém povrchu zamrzlo|foto:Český rozhlas

Jak víme, voda běžně mrzne při 0 stupních. Ovšem pokud by se vše dělo za extrémně stabilních podmínek, pokud by byla voda čistá zcela bez chemických příměsí, iontů a prachu, nebyly by tam žádné otřesy a ochlazovala-li by se voda velmi pomalu, mohlo by se dosáhnout teploty kapaliny nižší než 0 stupňů. „Jde však o stav silně nestabilní, stačí málo, když na takovou vodu dosedne moucha nebo dopadne kamínek, voda okamžitě začne krystalizovat a zmrzne. V moři to ale možné není, není tam chemicky čistá voda a pořád se chvěje,“ vysvětluje Ladislav Sieger.

Vychladlá sopka

Mezitím hrdinové putují sluneční soustavou dál, míjejí dráhu Jupiteru, Saturnu a začíná přituhovat. Teploty desítek stupňů pod nulou snášejí jen díky tomu, že se nastěhovali do jeskyně sousedící s jícnem aktivní sopky, ze které pomalu vytéká láva. Jenže se stane něco neočekávaného. Sopka náhle vychladne! Obyvatelé komety se tak musejí vydat do nitra jícnu za posledními zbytky tekutého magmatu, kde je ještě teplo.

„Sopka samozřejmě může zdánlivě naráz zhasnout, hladina lávy může poklesnout. Ale zcela jistě by nedošlo k okamžitému vychlazení. Horniny zůstávají dlouho zahřáté, chladly by i desetiletí, pro následující minimálně jednu generaci by teplo stačilo,“ upozorňuje geolog Petr Brož.

Dobrodružný návrat na Zem

Pokud by hrdinové nezemřeli krutým mrazem, pravděpodobně by zanedlouho trpěli hladem. Následuje tedy dobrodružný návrat na domovskou planetu. Kometa se má přesně po dvou letech vrátit k Zemi a zase se s ní střetnout. Toho chtějí dočasní obyvatelé komety využít a na Zemi „přeskočit“, přesněji řečeno přeletět balónem z jedné atmosféry do druhé.

„Když si představíme, že se těleso pohybuje třeba třikrát nebo čtyřikrát větší rychlostí než planeta Země a ještě v podstatě opačným směrem proti sobě, tak je to prakticky nemožné. I tak ale musíme obdivovat Verna, jak našel řešení kulantní a něžné,“ říká Adolf Inneman.

Poslechněte si dramatizaci románu Na kometě

„Určitě je to nádherný nápad, pěkná myšlenka, že by se kometa přiblížila tak akorát, aby se mohl smísit náš plynný obal s jejím. Ale pochopitelně ne ve výšce 100 nebo 80 km nad Zemí, ale tam, kde je balon schopen letu, tedy asi 5–8 km nad zemí. Jenže to by tam zase nebyly podmínky pro přežití,“ dodává Ivo Míček.

Podaří se nakonec hrdinům příběhu přežít? Přečtěte si román nebo si poslechněte jeho dramatizaci v podání Viktora Preisse, Michala Pavlaty, Oty Jiráka, Arnošta Goldflama a dalších.