Na dosah ruky. Skutečné případy zdravotníků-narkomanů z 50. let

Metody zneužívání opiátů lékaři a lékárníky v 50. letech byly dost podobné: rozkrádání zásob, recepty pro neexistující osoby, nahrazování morfinu v ampulích destilovanou vodou. Tehdy navíc neexistoval žádný policejní útvar specializovaný na drogy, a tak případy řešila kriminálka jako rozkrádání majetku.

Opiový zákon

Jeden „drogový“ zákon tu ale byl: tzv. opiový zákon. Zavedl se po druhé světové válce (meziválečný boj s drogami mapují naše případy Bílý jed nebo Prodavači snů). Podle opiového zákona se musel přesně evidovat příjem a výdej léků obsahujících omamné látky (Dicodin, Spasmalgin, Methadon, Methedrin…).

Doklady si lékárna uschovávala po dobu pěti let. Podobné záznamy musela (a stále ještě musí) vést i zdravotní střediska a léky s omamnými látkami v ordinacích a nemocnicích musejí být uzavřené a dostupné jen osobám, které s nimi pracují.

Skutečné případy

Například při vyšetřování případu morfinistky bylo v roce 1954 zjištěno, že kupovala 1 g morfia za 700 korun od pracovníka lékárny. Ten sám získával morfium machinacemi v záznamech nebo ze starých vyřazených léčiv, které nebyly důsledně zničeny.

Policejní spis výše zase ilustruje případ mladého lékaře, který byl kvůli machinacím s léky odsouzen na 6 měsíců podmíněně (klikněte pro zvětšení). V 50. letech se totiž řešila pouze léková závislost. V současnosti je drogová kriminalita daleko sofistikovanější. A o to sofistikovanější jsou i postupy policie.